Danmark s Hospodinem

Deník z cesty po dánském ostrově Fyn. V roce 2011 jsem se svezl kamionem z Jindřichova Hradce do Odense. Vydal jsem se na městkém kole trochu pročesat dánskou krajinu, zažít dobrodružství na cestě kolem ostrova. Vydat se Hospodinu v neznámém prostředí.

čtvrtek 18. 8. 2011

ODENSE

Kolem deváté jsem se nechal vyložit v obchodní zóně pod Odense. Do centra se dá dostat po zelené – podél vody zelení až do parku Munke Mose. Snídám nedaleko centra v zahradě Eventyrhaven; zřejmě je nedaleko škola, třída tu hraje fotbal.

Po poledni jsem vyjel z přístavu na Stige Ø. Dojel jsem při břehu téměř ke konci poloostrůvku a na svačinu a čtení se usadil v jedné z budek pro cestující. Umyl se na břehu, pojedl celer...

Odense je velmi vkusné a příjemné město, cihlové zdivo téměř na každém kroku. Vyrážím dál do Kerteminde, trochu zděšen závěrem biblické knihy Soudců.*

Velké pohodlí a radost mi dělají cesty vyhrazené pro cyklisty. Plno kol všade a mnohá nezamčená – tak se mi to líbí!

* Temné období, ve kterém se izraelská společnost propadla do chaosu a bezpráví. Dobře jej charakterizuje věta "Každý dělal, co uznal za správné". (Soudců 17:6) Izraelité se neřídili Božími zákony ani autoritou, která by je sjednotila.

KERTEMINDE

Zdárně jsem dorazil do Kerteminde a ještě dál. Zakotvil jsem před Nyborgem. Nocovat hodlám u moře, chráněn nízkým valem z kamení. Všude šípkové keře, valounková pláž, vůně moře a hotová večeře (nudle, čaj...). Velmi rozhojněné jsou tu různé slivoně k otrhání, což je příjemné. Těším se, až budu usínat s šuměním moře.

Polovinu cesty do Kerteminde jsem měl téměř zasutou sedačku kola do trubky. Dost mě to vysilovalo, než jsem si uvědomil, že zajela. Hurá! Úleva trvá do teď!

Těžko tu hledat nocleh. Všude buď pole role, privát, či zákaz stanování. Do polí téměř žádné cesty; pole, remíz, pole, remíz, statek, pole, remíz, pole remíz... moře voní.

Zadní tváře mám řádně vysezené. Cesta k Nyborgu byla více zvlněná, posetá krásnými usedlostmi a domečky. Samozřejmě pígl nágl. Mnohde doškové střechy. Přístav Kerteminde, menší příjemné městečko s krásnými uličkami z malých dělnických (rybářských) domečků. Příjemní lidé, krásné slečny na kolech... mořské panny.

Ulehl jsem unaven s díkůvzdáním na rtech. Noc byla náročná. Vedle mne v šípkovém křoví bydlela ptačí rodina a za hlavou mi neustále rejdila ještěrka. Chválil jsem výhody spacáku "mumie", protože mi dopřál se zabalit až po nos. Měl jsem trochu obavy z příchodu některého z místních, který mě vyhostí, ale nic takového nepřišlo. Zato přišel déšť, který narušil pohodu při večeři u moře. Čtení Bible u vln je však nádhera, vzdávat díky při mocnosti moře je povznášející.

Nad mořem je zataženo, vidím jen blikání mostu v Nyborgu. Dost mě to vylekalo. V takových situacích se dobře chytají nemoci; představa, že jsem mokrý až do rána. Okamžitě jsem začal lovit baterku, která se ulovit nedala. Do spacáku jsem před deštěm zabalil cennosti a foťák. Skočil ke kolu pro pláštěnku a kolo zabalil do igelitu. Nedokázal jsem si představit, jak stojím s pláštěnkou třeba do rána a trpím déšť; vše bych pod ní momentálně neschoval. Rozepjal jsem ji, přehodil přes sebe a spacák, zvedl strany alumatky – dobré provizorium na pár chvil.

Pršelo, já měl ve skrčení hlavu na kolenou a modlil se Hospodinu, aby mě zachoval. Tak jako svůj národ, když ho prosil. Modlil jsem se vytrvale, měl jsem strach, že nastydnu. Stan jsem nechtěl stavět z obavy před problémy, neboť kolem bydleli lidé s jejich tabulkami ZÁKAZ STANOVÁNÍ.

Po chvíli déšť ustal. Okamžitě jsem se jal stavět stan; lehce zoufalý. Hledal jsem vhodné místo. Pláštěnkou dozabalil kolo a ukryl se ve stanu. Jaký mír v tu chvíli.

Nad ránem mě probudil silnější déšť a pěkný vítr od moře. O stan jsem se nebál, o kolo a zásoby, přes které byl jen hozený igelit a mokrá bunda, ano. Zachumlal jsem se a opět se modlil, abych nepřišel o suché převlečení a zásoby jídla, až jsem usnul. 

pátek 19. 8. 2011

Ráno mě v 8 hodin vzbudil budík. Vykoukl jsem ze stanu, z příjemna ven. Kolo bylo v pořádku zabaleno, jaká chvála Pánu, při takovém lijavci. Vylezl jsem asi po deváté, nechtělo se mi ven.

Klidné ráno a úklid, snídaně na nedalekém odpočívadle – teplá ovesná kaše. Je pod mrakem, sem tam zarosí mha z oblohy, jinak je příjemně po takové noci. Kolikrát jsem si říkal: "To máš z toho, žes chtěl spát u moře. Tam za lesem bylo závětří a deštník ze stromů". Nelituji, zvlášť když je s námi Hospodin.

Mokrá a zatažená krajina ve mně nebudí chuť ke kreslení – jedu dál.

NYBORG

Nyborg je pěkné město, kterým začíná jakási dánská vrchovina ostrova Fyn (nahoru a dolů se táhnou oblé kopce). Od vody na vrchol kopce se táhne pevnostní úprava terénu. Při patě tvrz, valy a na kopci stará vodárenská věž, vedle ní děla. Město je na řece a ta skýtá krásná lopuchovo leknínová zákoutí.

Je dost přeháňkové počasí. Návštěva zděného mola, vycházka parkem. Vyrážím směrem na Svendborg.

Počasí už je vyjasněné, vítr jak se patří, větrníky se točí rázně. Část cesty jsem jel po hlavní silnici, která se táhne přes kopečky; díky větru a provozu to bylo dost únavné. Statná mračna a jasné světlo kouzlí, krásně rýsují krajnici. Vlevo je možné spatřit moře.

TÅRUP

Odbočuji na cyklostezku směr Tårup. Jaká úleva – pohodlná cesta vesničkami a selskými staveními. Jak příjemná podívaná, jistě tu žije pracovitý lid. Vše je vkusné (pramálo výjimek) a udržované (i zašlé se najde, pomálu). Mnoho malých zemědělců. Pojídám šťavnatou kukuřici. Pociťuji jakousi bujnost kraje. Snad je to i mnohými remízky, nebo velkými lopuchy rostoucími v pásech u cest.

Stanování nepovoleno všude tam, kde je přístupno. Lesy jsou mnohdy nepřístupné, takové malé džungle.

HESSELAGER

V Hesselagergård mě čeká překvapení – krásný zámeček s přilehlými budovami, statkem a příjezdovou bránou. Taková menší Červená Lhota. Rybník kolem je plný leknínů. Vše je ze surových či obílených (barvených) cihel, tak jako většina staveb zde. 

Oj, ta krásná vesnická stavení z hrázděného zdiva (působivá černo-červená kombinace). Pohádkově umístěné chaloupky decentní barvy mezi stromy, s doškovou střechou porostlou mechem. Nízké hrázděné zdivo, menší okénka, kolem trvalky... Ploty bývají ze stříhaných stromků... Zaměření na detail a praktičnost dává krajině udržovaný vzhled.

LUNDEBORG

Večer jsem po dešťové zkušenosti zakotvil v kempu Lundeborg. Je umístěn u pláže. K rozbití stanu jsem dostal zahrádku obehnanou živým plotem. Načepoval jsem vodu, v umývárce vypucoval zuby. Pohodový večer, vaření kaše a šunková konzerva. Četl jsem z První knihy Samuelovy až do usnutí.

Byla chladná noc, dvakrát jsem se vzbudil a zase bezstarostně usnul. Teď už je vzpomínka na první noc krásnou zkušeností o moci Hospodinově. Člověk je v takové situaci vydán jeho milosrdenství. Jsem velmi rád, že to vím: Hospodin je Bůh milosrdný, který zachovává jdoucí při jeho stezkách.

sobota 20. 8. 2011

Vstával jsem po osmé hodině. Ráno v klidu vykonal hygienu, umyl vlasy a dočepoval vodu do zásob. Zaplatil 74 korun a vydal se k pláži. Snídaně – polévka a chléb s pomazánkou. Slunce pálí. Balím své vrstvy oblečení, sousedé balí své plážové hřiště; nemohou vydolovat kotvení pásky jednoho rohu. Vedle v trávě se vášnivě válí pes, obloha je jasná.

Vyřídil jsem potřebné SMS s oteckem. Prostuduji mapu a budu se ubírat směrem na Svendborg, výletním tempem pak do Middelfart; až si to zde užiji a nakreslím. Věřím, že se tam potkám s oteckem a vyrazíme na cestu zpět.

V Dánsku je dosti chaluh, takže na pobřežích jsou takové mozaikové pásy. Docela dost lidí se tu nestydí; tak, jak já mám ve zvyku. Třeba jeden důchodce napochodoval do moře nahý, vyráchal se a pak šel pozpátku, aby ho nebylo zas tak vidět. Vystoupil z moře, kde ho manželka zabalila do osušky. Převlékl jsem se tedy jako ostatní, prostě tak.

Potkal jsem tu Dána, když jsem si četl na molu. Pozdravili jsme se a on se začal bavit, že jede ze Svendborgu. Já na to, že tam mám namířeno. Připravil se do vody a zmínil, že je to tu jak na riviéře, v čemž měl pravdu. Ptal se, odkud jsem a nato se zmínil, že byl v Maďarsku, Ukrajině a Rusku.

Na molu byly značky ZÁKAZ SKOKU DO VODY, kvůli mělkosti. Dán na ní koukl, poslušně slezl po schůdkách a hup... snaží se potopit, záda mu však koukají z vody... a zase hup, načež to vzdal a začal plavat prsa.

neděle 21. 8. 2011

SVENDBORG

Jsem ve Svendborgu. Sedím v zahradě při kostelu Sankt Jørgens Kirke, po procházce přístavem. Zdejší děda má po mši a už je tu v zahradě s fajkou. Včera jsem si náramně užil Lundeborg. Na pláži při molu jsem se koupal. Písek jemňoučký a voda mělká, pěkně chladná, nádherně osvěžující. Kreslil jsem molo; až jsem se rozpejkal na tom světlém písku.

Po obědě se balím. Dojedl jsem bramborovou kaši s další šunkou a vydal se na cestu. Tam, kde vedla u moře, byl pěkný lijavec. A pršelo mi zrovna směrem do tváře. Jel jsem jak šnek. Držel jsem se mimo hlavní, na cyklostezce.

Mnohdy dostanu chuť si za relativně pár korun (pro mě) koupit přebytky ze statků u cesty. Vypadají lákavě. Od medu přes brambory k ovoci a zelenině (lilky, cukety, rajčata atd.). V takových výstavních bedýnkách u cesty. Člověk si vezme, co chce a v kasičce nechá tolik korun, kolik je na cedulkách.

Projížděl jsem bujnou krajinou mnoha chaloupek a statků. Jeden měl vlastní větrný mlýn. Před Svenborgem jsem načal rozinky a potěšen tou sílou v nich, zastrčil je do kapsičky na řídítkách, aby mi byly pohonem.

Pádil jsem to parkem Christiansminde Strand, dlouhým parkem k centru Svendborg. Město je to docela velké, a tak jsem byl nesvůj, že bych se mohl začít moc rozhlížet, vědom si své dlouhé cesty. To mě dotlačilo k tomu, abych se rozhlížel jen po scenériích – mostu na spodní ostrov Tåsinge, pár památek a projet městem dál, směrem na Faaborg.

Není tu paneláků jako takových. Bydlí v malých domečcích rozlohou srovnatelných s panelákovým bytem. Jeden měl otevřeno a hned za hlavním vchodem, za botama, byla kuchyňská linka, menší, dál pak velká místnost – obývák s jídelním stolem.

Rozhodnut šlápnout do pedálů jedu dál. Je to tu moc velké na vstřebání při tak vymezeném čase. Radši si projdu menší město, snáze uchopitelné.

Ve vsi Egense stojí na pahorku krásný bílý kostel Egense Kirke, má schodovité vršky střech. Časem zjišťuji, že je to docela typický venkovský kostelík v téhle oblasti.

Pojídám rozinky a šlapu v touze dojet do večera do Faaborgu. Pokud bych to ujel, bude to do středy k Middelfart pohoda. Půl cesty je to kochačka, pojídám špendlíky a trhám je do kapsy na cestu. Další půl cesty pak jedu po hlavní mimo cyklostezku.

Zjišťuji, že se dá na kole po ujedení zásob dobře šlapat ve stoje. Tedy do kopců netlačím, ale šlapu; což se náramně hodí. Slunce se sklání a já prosím za připravení noclehu. Dost po něm pomrkávám, většinou je ale za pár metrů chalupa. Chvíle nejistoty upokojí až pohled na Faaborg – jsem tu!

FAABORG

Okouknu informační tabuli, jak to na mapě kolem vypadá, a vyrážím do Faaborg kempu ve Svanninge Bakker.* Je to do pěkného kopce. Zrovna ten jeden výrazný v krajině. Ouha však. V kempu vás ubytují pouze s kempkartou! Chtějí mi ji vytvořit, což odmítám (100 korun + nocleh 35 → sleva s kartou) a s rozhodností vyrážím do lesa na kopci. Je to jeden z mála větších lesů, kterým se táhne silnice.

Před odpočívadlem odbočím cestou do lesa. To mě dovede na křižovatku a je mi jasné, kde budu spát. Zahnu doleva tam, kde je hustěji. A už se usalašuji na kraji lesa, příjemné místo u plotu pastviny s kozami a krávami; nad vesnicí Svanning. Pod šikmým stromem zbuduji stan, vařím večeři (tuňák, chléb a gulášová polévka) a čtu Samuela. Svit zapadajícího slunce se skrze lupeny půvabně opírá do kraje lesa. Vyprošuji pokoj pro tuto noc a uléhám. Kluci ze vsi si hrají opodál, bučí na krávy. Zapínám spacák s radostí, že jsem narazil na toto místo, kam nevede cesta značená tabulkami ZÁKAZ STANOVÁNÍ. Na této cestě byl jen ZÁKAZ PSŮ a ZÁKAZ MOTOROVÝCH VOZIDEL. Prosil jsem Hospodina, ať mi připraví nocleh a stejně jsem šel prvně do kempu...

* Což znamená Svanningenské kopce, které jsou spolu s vedlejšími Svanninge Bjerge, Svanningenskými horami, přezdívané jako Fynské Alpy.

pondělí 22. 8. 2011

Ráno snídaně na rákosovém břehu jezera Sundet (Sundsøen) ve Faaborgu. V přístavu zas vůně moře a řev racků... Vyjel jsem z Faaborgu, jen co jsem si prohlédl uličky, mnohé krásné. Dominantou je kostel Helligaandskirken a přístav, pak množství těch malebných domků. Moderní ulice, čisté a vkusné.

FALDSLED

Nářez den! Vskutku nářez...  Další zastávkou je pro mne oáza. Malý a příjemný přístav Faldsled; možná právě pro jeho velikost. Nečekal jsem nic, když jsem odbočoval v městečku, nanejvýš pěkné svačinkové místo (podle označení KIOSK). A hle, dal jsem si tam KÁVU! Po těch pár dnech, první kávu (já si ji zapomněl doma), k tomu cigárko... posezení na trávníku v přístavu za slunečního úpalu. Pozoroval jsem loďky, fotil, nabral z kohoutku u mola vodu do zásob (pán říkal, že je dobrá). Pak jsem si všiml cesty napravo od přístavu, po pobřeží a přes můstek. Do břehů si porůznu nachází cestu moře a vytváří taková oka. Kolem koně. Nádherná vycházka na pláž. Těch pár lidí se brouzdalo ve vodě. Potkávám medúzy, bílé, čiré, se čtyřmi fialovými oky. Fotím a zpívám Pánu. Našel jsem plžovu schránku. Naprosto uspokojen vyrážím dál na Haarby.

Tady začíná takové menší nedorozumění v cestách. Zřejmě jsem měl jet za Strandby, tam, kam všichni... Vyjel jsem podle svého dále směrem na Haarby a pak se zas napojil na cyklostezku. Ta mne však vrátila zpět tam, kam jsem nechtěl, a tak jsem vyjel po hlavní opravdu až do Haarby, kam jsem též nechtěl. Cestou zastavím, optám se kolemjdoucích, zorientuji se a správně vyjíždím na Sarup (zase trochu zpět). Následují Skårup a Snave, za kterým se rozhoduji, zda se podívat k ostrovům Agernæs a Helnæs, či ne. Jsem blízko cíle, blízko Middelfart. Do středy ráno času dost, tak proč se nepodívat, když je to kousek. Zatáčím tedy do Brydegård, ze kterého vede cesta náspem až na druhý ostrov Helnæs.

AGERNÆS

V pidipřístávku Agernæs zastavuji, neb mám chuť se ráchat. Slunko už ale cloní vata vody. Ráchám se, fotím břehy, medúzy a chaluhy. Krásné písčité dno s poli chaluh a barevných oblázků. Sídlí ve mně touha jet dál přes násyp až na druhý ostrov. Nakonec se vracím zpět do přístavu, pak mě touha opět dožene, obracím se a jedu až na násyp.

Fotím černé ptactvo na kůlech, z bílého jsou tam jen tři opeřenci. Tu si všimnu těch záclon pod nebem. Jsou také tři, a jaké! Řeším, zda jet dál (po 8 km tam má být kemp), nebo nazpět. V dáli na ostrově je maják. Chvíli tak cukám tam a zpět. Přemýšlím, jak by se dalo spát na ostrově mimo kemp. Bylo vidět pásy stromů, kompaktní les žádný. Po zkušenosti první noci, ten ostrov bude zmítaný více než souš. Vyrážím nazpět. Dál od záclon deště.

BRYDEGÅRD

První dunění mě dostihne v lesíku za Brydegård. Začíná pršet, cítím pohodu – záclony musejí projít nejprve ostrovy. Nandavám pláštěnku přes sebe a batoh, na krk věším pokladnu – brašnu z řidítek s foťákem, doklady apod. Zastavím pod stromem na kraji lesa a očekávám, že to přijde. V tu chvíli se rozlije a já zlehka panikařím – jsem v přírodě, kde nic tu nic po ruce. Prchám do svahu lesa. Jak asi koukali kolemjedoucí řidiči, když mě viděli táhnout kolo do srázu přes ty klacky.

Hurá, jsem pod stromy! Co teď? Déšť sílí a proprchává porostem na zem. Panika se zvětšuje – tady to takhle nepřečkám. Sundavám pláštěnku; to už leje i v lese a hlasitě bouří, sem tam blikne blesk. Pláštěnku po zkušenostech automaticky přehazuji přes spižírnu na kole. Teď už je v brašně i suché oblečení, po snědení části zásob.

Bleskurychle vybaluji stan, abych ukryl co nejrychleji pokladnu a sebe. Už leje fest i v lese. Kvapem zajišťuji místo pro stan. Všude jsou malé nálety; vytáhnout nejdou, lámu je. Trhnutím rozprostírám stan z role.  Jeden po druhém zarážím upínáky. Triko už mě dost chladí, sundavám jej. Pokračuji v sandálech a kraťasech. Zabodnu poslední upínák základny a vztyčuji uvnitř tyčky. Teď ta svízel: Není tu přední napínací lanko. Čumí na mě jen oko. Hekám beznadějí, leje. Nahážu pokladnu s trikem dovnitř a upnu alespoň zadní část stanu. Přední se kácí. To je fofr. Tělo mám jak vytažené z bazénu. Zalejzám dovnitř. Pokladnu dávám na nejsušší místo – díky tomu skotačení kolem je ve stanu trochu mokro a lupení. Lehnu na záda a nohou a vypínám předek stanu. A tak to bude až do konce deště. Připadám si beznadějně. Bojím se, abych nenachladl. Polonahý ležím ve stanu, nohou dělám rozpěrku a zpívám. Modlím se za pomoc, za konec, za sucho, prosím – nic. Co vlastně chci? Začínám zpívat "Šalom Alejchem" – uklidňuji se. Přidávám "Prosíme tě, Pane, dej nám sílu"... Sem tam přichází menší hysterický smích. Déšť ustává.

Vykouknu ze stanu, vykouřím cigaretu... A zas přihušťuje, ani nepřestalo. V lese se to těžko poznává – shora nepadá, z listoví ano. Prší dál. Méně, ale trvale. Stan není vyschlý a teče do něj. Kapky ze stromů procáknou tkaninou, jak se o ním matlám. Zvenčí musel stan vypadat jak cosi sfouklého. Lehám na břicho a nohy zaklesnu o předek stanu. Vytáhnu Bibli a čtu, k tomu pojídám rozinky, spořádám müsli tyčinku, dokud déšť neustane. Pak přichází vytoužené převlečení se. Byla mi zima, než se vzduch ve stanu zadýchal, zvláště zpěvem.

Tak jako tak, chvála stanu! Vše pobalím. V suchu a po tom všem se cítím tak trochu bohatýrsky. Dvakrát jsem ještě sondoval, jak si na tom ten déšť opravdu stojí. Les mě klamal a do stanu se mi už nechtělo. Dovleču kolo k silnici a v oparu vyjíždím dál. Nemám chuť už ani na ostrov, ani do blízkého kempu, ač se smráká. Nebe tvoří nad zemí těžkou deku, výše vidět není.

EBBERUP

Dojíždím do Ebberup. Jásám nad každým možným úkrytem. Zkouším pěkně tvarovanou bakelitovou zastávku. Představa, že v ní budu nocovat se mi moc nezamlouvá. Válet se v cizí zemi po zastávkách, nevím nevím...

Vyrážím dál na Assens. Přede mnou je sice zakaboněno a napravo vidím závoj deště, přesto vyrážím. Assens je větší město, tam se po různu nocuje lépe. Mám mokrý stan i půl uloženého oblečení, na kemp to tedy stejně nevidím.

ASSENS

Nu, začíná pršet. Cukám myšlenkami, že tomu ujedu nazpět. Ne, volám k Hospodinu o záštitu a jedu dále. Docela riskuji suchý oděv. Asi jsem tu činu dohonil? Zase chuť to obrátit. Ne, prozpěvuji si "V Hospodinově jménu je síla, ničeho se bát nemusím" a jedu dál. Což se ukázalo jako moudré, protože jsem zrovna vjel do Assens. Byla by to pošetilá vracečka. Tohle město mě už nějak schová.

Narážím na toalety při odpočívadle. Převis střechy mě kryje, vše je tu zajištěno, jsem rozhodnut tu zůstat. Šťastný jak blecha za ten komfort. Myslím na to, že si tu i uvařím. Hospodin mě však ponoukne jít okouknout vedlejší park (Skov).

Nic jsem tam nečekal, prostě jsem šel... a hle – altán (Legeplads). Je vysněnějšího nocování po tom všem, nežli ALTÁN?! Patří klubu Assenských pétanquistů. Střecha – sucho. To bude můj stan. Zde vařím a čtu, kouřím pohodu a píši, probírám se mapou. V noci, při dopisování deníku, začne slábnout baterka. Nemůžu vyndat baterie... až baterku rozbiji. A už ani světlo není. Z ostychu před Assenskými nevybaluji ani spací pytel. Použiji ho jako polštář. Tak spím, více či méně až do 4 hodin ráno.

Celou noc, od té doby, co jsem do altánu vlezl, pěkně leje. Vidět je i blesky. Nastavuji budíka na 6 hodinu ranní, to mě tu nikdo nenačape. Uléhám do spacáku na lavici. Jaký to komfort, altán v tuto chvíli! Měl celý jeden roh krytý stěnami.

úterý 23. 8. 2011

Ráno vstávám, čtu, snídám... Přichází dva pracující, jeden postarší, na mopedech. Vypijí si za mnou dvě piva a jedou zřejmě do práce... To jsem už na odpočívadlech zahlédl vícekrát. Usínám u čtení o Davidovi.

Teď už jsem docela čilý. Slunko začíná paprsky dosahovat až na zem. Čuji krásný den. Snad bude příležitost sušit. Teď však jdu do přístavu... moře, ó moře.

Jak krásně mě Hospodin ochránil při svém zalévání.

TORØ HUSE

Užil jsem si nádherný čas na pláži u Torø Huse pod Assens. Nevím od kolika do kolika, nějaká hodina to jistě byla. Vyrazil jsem na poloostrůvek, který vybíhá  pod městem a tvoří mu zátoku. Jsou to pastviny, mořská oka v pobřeží, stromy, lesík a pidipřístav. 

Došel jsem písčitými cestami, kam se boří kolo, až do jednoho výběžku na straně k městu. Za statkem je pláž na kraji pastviny. Krásný jemný písek. Chaluhy, které jsem fotil, se mi tvarově velmi zalíbily, těmi svými kuličkami v listech. Studuji vyvržené medúzy. Rozřezávám je schránkami plžů. Z mnohých po vysušení zůstávají jen ta čtyři fialová oka, co mají podobu něco jako žaber či svalstva, nevím... Kolem jsou hodovní místa, kde racci pojedli kraby. Válejí se tu skořápky těl a množství klepítek a nohou v takových shlucích, kolem otisky tříprstých nohou. Nahlodané skořápky vodních šneků – též racci. Některé ulity si sbírám.

Hlavní činností, krom brouzdání, pohody a kochání, je sušení. Na pevné rostliny jsem rozprostřel kraťasy, spacák a stan. Na kole suším triko a ručník. Do všeho fouká vítr, takže sušení probíhá úspěšně a vcelku rychle.

Je nádherné brouzdat nohama v mořské vodě, mezi chaluhami, číst při tom žalmy. Cestou zpět otrhávám slivoně – žluté, červené, jsou tu i tmavé až borůvkovo švestkové barvy.

ASSENS

V Assens procházím přístav, pobřeží samé molo. Chci se vykoupat, avšak takové množství medúz, co jsem tu viděl, jsem nikde jinde nespatřil. Tedy od toho upouštím. Ty staré medúzy se jakoby rozpadají, nebo odpojují ten svůj klobouk od středu. Vypadá to pak, že jich je tu dvakrát tolik. Velká část jsou ale právě tyto zbytky starých. Zajímavý pohled na vodu nasycenou medúzami.

Město jako takové není nějak zvlášť zajímavé. Je to hlavně bydlení. Dva kostely (Vor Frue Kirke a Vor Frelsers Kirke) a park (Skov). Ten je příjemný (chvála altánu!). V parku je malá ZOO z hrabavých ptáků.

Vybral jsem z bankomatu 100 korun na nějaký ten kemp. Ve Sparu koupil červená LD a tousťák. Vydávám se dál...

Nesmím opomenout možnou sklizeň. U pobřežní cesty, mezi školou a mořem je malá alej jablůněk. Taková malá jablíčka jsem ještě neviděl, jak v trsech obsypané větve. Velikost tak do spojení palce s ukazováčkem. Šťavnatá a silná chuť. Trhám je do brašny. Zajímavé, že na této cestě, při tomto putování, jsem ještě ani z jednoho jablka nedostal alergické příznaky ve tváři, tak jako doma. Vůbec. Zde prospívám, sluncem zvláště, to pěkně mořsky ošlehává.

Vyrážím směrem do kempu, který jsem našel na mapě, nad Føns. Už se těším na kávu a válení se až do večera u vody. Projíždím krajinou se staveními, které už jsou více "německého typu". Cestou pojídám natrhanou kukuřici.

FØNS

Cesta se táhne po oblých kopcích. Nohy bolí, lehce i hlava. Silnice vede lesem a to zatím největším, jakým jsem tu jel. Úžasně voní borovicemi. Říkám si, jak krásně by se tu dalo stanovat, ale kolem třetí hodiny se mi zůstat v lese moc nechce. Mířím dál do kempu, kde mě čeká zklamání. Kemp je pouze pro držitele kempkaret! Nic naplat. 

Vracím se na křižovatku nad Føns a zvažuji, kde budu nocovat... v lese? Ne, je moc brzo, je něco po čtvrté hodině. Nebo se zeptám, zda můžu stanovat na něčím pozemku? Ne, do toho se mi nechce. Jedu tedy do cíle již dnes, do Middelfart. Tady už nějak přenocuji.

Část města je na kopci – zase dřina, bolí mě nohy. Projíždím kolem dlouhého golfového hřiště Golfklubben Lillebælt podél pobřeží až do sadů, parku. Možná bude nějaké místo po projetí pololesa Teglgårdsskoven přede mnou. Je náramný, opravdu vše v jednom, při moři. Tady je spousta míst na stanování a nejsou tu obvyklé značky ZÁKAZ STANOVÁNÍ. Hledám poslední kemp na mapě; a to v přístavu, s KAFEM! Je za lesoparkem, přes louku, v plotem oddělené části. Kvůli zvěři – jeleni. Asi pidirezervoška.

Kempy jsou tu hned dva (Hindsgavl Camping a Galsklint Camping). První  – smůla – vlajky s kempkartama. Doufám v druhý na pobřeží. Musel jsem do táhlého kopce a zase dolů. Opět je potřeba kempkarty! Recepce je navíc zavřená. Kašlu na to! Už docela zdrcen poměry k čundráctví lezu zpět do kopce a modlím se, ať Hospodin pohne srdcem lidí v tom prvním kempu, který jsem minul. Zajíždím tam.

Motám se kolem křovíčka, keříku u stojanu na kola před recepcí. Nemůžu trefit do stojanu. V tom vyleze taková bystrá, rázná blonďatá paní a povídá: "Jeden malý stan? Támhle". Koukám na ní. Ona: "Nic mi teď neplaťte. Dejte se doprava a pak doprava". Ptám se jí s upozorněním, že chci nocleh, ale zda to jde bez kempkarty. Ona: "Jistě, dáte mi zítra 70 korun a hotovo".  "Super", já na to. "Tak tedy doprava a doprava", říká. Koukám, nerozumím. Doprava toho moc nevede, ale zeptám se: "Myslíte za dům, na konec?". V tu chvíli jí to došlo a opravuje se: "Doleva a doleva". Jdu tedy. Po nějakém tom obcházení dokola se prostě usazuji na posledním místě pro karavany. Nevím, kde přesně myslela, ale tady je to luxusní! Hospodin mi zas dal skvělé místo.

Tentokrát jsem si večeři krásně prostřel. Čtu Samuela, jím, kouřím a jdu se vyspršit... Coo? Sprchou! Po těch dnech – nádhera. Spím s pokojem. Noc je chladná. Tak uprostřed noci se přiobléknu.

středa 24. 8. 2011

V deset odjíždím, po tom, co jsem si umyl vlasy a vyklepal trávu ze všeho – evidentně tu mulčují. Na kopci nad lesoparkem si dávám ranní kávu s cigaretou a čtu Samuela. Na břehu moře v zátočině snídám a píšu. Slunce se ne a ne prodrat srkrze mraky. Možná bude zase pršet.

Dorazil jsem do Middelfart. Hledám odpočívadlo pro setkání s oteckem. Odpoledne jsem mu telefonoval z budky (vybil se mi totiž mobil) a domluvili jsme se na posledním odpočívadle před mostem Lillebæltsbroen v Middelfart; po neustálém upřesňování místa, a stejně ten výklad zůstal dost volný. Pak dodal, že jede na pravé straně (to je z Odense), takže napravo.

Našel jsem to poslední odpočívadlo. Je pro oba směry. V tu chvíli mě přepadla nejistota. Je to ono, či ne? Uvážím, že asi ne a jedu hledat místo jen na pravé straně. Ujel jsem přes 5 km a nic. Tak se hrabu při okraji města přes pole zpět na to obousměrné odpočívadlo. Nu, snad by mi otecko sdělil, kdyby bylo už v krajině před Middelfart, ne? Nevím...

Zamknu si kolo tam, kde jsem a jdu očíhnout, kde by se u odpočívadla našlo dobré podloží pro stan. Aby se vypnul a neprosakoval v případě deště, což klidně může nastat. Vracím se a dělám kávu. Začíná poprchávat. Chci přivést kolo pod střechu WC a... tohle se může stát jen mně. Kolo je zamčené! Klíč není ani v jedné, ani v druhé kapse, ani v pokladně, ani v batohu... Nikde! Jsem v Dánsku na odpočívadle a mám zamčené kolo, nemám však klíč. Fajn, ne? Tupě koukám před sebe. Zevluji pohledem a hle – auto CZ JHI. Tý jo! Klepu na okno a oni to TŘEBOŇÁCI. Žasnu. Setkání s krajany mi udělalo velkou radost.

Zde deník končí.

Připojuji pár poznámek:

• Celkem jsem ujel asi 200 km.
• Korunami (měnou) jsou zde myšleny dánské koruny.
• Peněz jsem měl tenkrát obecně málo, což vysvětluje negativní vztah ke kemprkartě, se kterou mě Dánsko pěkně vypeklo.
• Nakonec vše dobře dopadlo – čekal jsem na správném odpočívadle, kam dorazil otecko s kamionem a vydali jsme se přes vykládku ve Vejle na cestu domů.
• Kolo nebylo připoutané, zámek byl pouze propleten kolem tak, aby se s ním nedalo odjet. Když jsem kolo zdvíhal na korbu kamionu, odněkud z pod sedačky na mne ten zrádný klíček vypadl.
• Třeboňáci byli také rádi, že vidí neočekávaně krajana v cizině. To bylo však všechno.  Problém s kolem jsme nevyřešili, mobil mi nepůjčili, do auta bych se jim nevešel. Mohl jsem si aspoň postěžovat.

DOSLOV

Po 14 letech jsem se k deníku vrátil, neboť pro mne byl vždy důležitým záznamem, ač jsem jej nedokončil, ani jsem k němu nikdy nepřidal alespoň pár vět k jeho smyslu. V cestopisném rámci jsou tyto deníkové záznamy jen takovým přeletem, záznamem Dánska z rychlíku. To proto, že o Dánsko ani nutně nešlo, bylo jen dostupnou možností. Proto jsem v Dánsku nepočítal s lidmi a mnohé je v deníku zmíněno jen okrajově, střídmě až vůbec. Jádro deníku je třeba hledat v mém rozhodnutí otestovat sebe, ve svých 26 letech, a svůj nový životní kurz po mém křtu v roce 2009. Zkušenost to pro mne byla tak zásadní, že jsem po třech letech na podobný výlet vzal i svou budoucí ženu. Kontext zůstal stejný – výprava za dobrodružstvím, které člověku pomáhá objevovat jeho hranice, umožňuje poznat sebe sama. V případě páru pak vyzkoušet vztah v nekomfortních podmínkách.

Cesta do Dánska byla mou výzvou v duchu Jákobova slibu: "Bude-li Bůh se mnou a ochrání mne na cestě, kterou se ubírám, k jídlu mi dá chléb a oděv k oblečení a vrátím se v míru do otcovského domu, Hospodin mi bude Bohem".

CESTA

Odejdu ze svého zabezpečení, vyjdu na cestu, půjdu sám a Hospodin bude se mnou. Uvidíme, co z toho vznikne, neboť prostředí vůbec neznám.

O Dánsku jsem slyšel jen letmo z vyprávění otecka, který byl toho času řidičem kamionu na trase ČR–DK.  S pravítkem na měření vzdáleností a ne moc podrobnou mapou jsem naplánoval cestu. Doufal jsem, že ji zvládnu – vyjet z Odense na více méně okružní jízdu, za necelý týden objet ostrov s cílem v Middelfart.

Po celou cestu jsem pracoval s nejistotou. Balancoval jsem jízdu, odpočinek a kochání se vůči pevně stanovenému dni a hodině dojezdu do cíle. Zda na konkrétním místě setrvat, či ne, jak moc se zabývat prostředím, kde se právě nacházím (a líbí se mi). Protože vlastně stále nestíhám. Přesněji řečeno, já nevím, jestli nestíhám. Výletním tempem jsem se, až na pár výjimek, sunul krajinou a městy bez přílišného zastavování. Důležitou součástí deníku jsou fotografie – nemusel jsem v zápiscích nutně rozvádět viděné, mohl jsem se věnovat prožitkům a postřehům.

NEJISTOTA

Dánská společnost na ostrově Fyn mi přišla taková hobití, zaměřená na pohodlí. Bylo to dobře vidět v kempech. Vyjedete z domova, ale je tam opět zajištěné prostředí, nejsou tam rizika. Dánské kempy jsou velmi dobře vybavené a nejrozšířenějším příbytkem v kempu je karavan.  Nevšiml jsem si, že by Dánové rádi cestovali podstupujíc riziko. Usoudil jsem, že nejsou zvyklí na obecnou potulku po krajině, tak jako u nás, ani jí nejsou nakloněni. A pokud ano, tak na vymezených místech, vybavených právě pro ten účel. Není to země s čundráckou tradicí. Můžete udělat srovnání a podívat se na cestovní deník Putování JH-F. 

U nás stát vlastní velkou část pozemků, jsme zvyklí na širý veřejný prostor. Rozdíl ve vlastnictví půdy mezi Dánskem a Českou republikou je poměrně významný a historicky podmíněný. V Dánsku je většina lesů a zemědělské půdy v soukromých rukou. Fyn je ostrov landmandů, farmářů – pole, lány, chalupy, statky roztažené v krajině, samoty, na řídko postavená zástavba. Tudíž, když jste v Dánsku a chcete se volně pohybovat jako já, tak jste celkem pořád u někoho na "zahradě", nebo chcete-li "za chalupou", což se nenosí ani v České republice. Pokud nejste ignorant, snažíte se respektovat místní nastavení a pořádky – zákazy stanování, táboření... tady se nedělá tohle, tamhle tamto... bylo toho dost. A když už vidíte několikátý les, kam si chcete zalézt, ukrýt se, přespat, a je tam místními opět napsáno TAK TADY ROZHODNĚ NE, tak vás to znejistí, a možná se i dostane do jisté hysterie, kterou jsem se někdy projevoval. Člověk neznalý místních poměrů a s vlastní představou o svém putování tak v Dánsku naráží a dostává se blíže vydanosti, o kterou na této cestě šlo především. Nechtěné se stalo výhodou.

SPOLEHNUTÍ

Náboženská zkušenost z cesty byla koncentrovaná a nádherná, významná. Výzva došla svého závěru a potvrdila jej – Hospodin mi bude Bohem. Bylo mnoho důvodů k radosti a chvále, proseb v nejistotě, jisté nahotě, zranitelnosti v neznámém prostředí, mimo svou záchrannou síť utkanou z každodenních vazeb v domácím prostředí, bez porady bližních, bez rozmluvy. Měl jsem možnost si vyzkoušet nebo nacvičit odkládání sebe sama v nouzi – odvážit se spolehnout na toho "Nikoho" kolem. Ne však bezhlavě! Byly chvíle, kdy jsem křičel, úpěl, prosil a chápal, že když znáte svá lidská omezení, nemůžete být v mnoha ohledech sám sobě garantem – proto také úpíte. Ve zpěvu, křiku a úpění jsem nalezl kouzlo sebereflexe skrze transcendenci. Neobracet se dovnitř, ale směrem ven, mimo sebe, do prostoru. Tak jsem mohl opravdu spatřit sám sebe, skrze "nebeské zrcadlo". Mám moc rád biblický text, ve kterém Mojžíš úpí, křičí k nebesům ve chvíli, kdy má v zádech blížící se vojsko krále Egypta a před sebou břehy moře. Neví jak dál, hlavně kudy dál. A co mu Hospodin odvětí? Parafrázuji – v hlavě mu zazní: "Co tu tak úpíš? Proč na mě křičíš?! ... Pokračuj dál! Vezmi už tu svou hůl, vztáhni jí nad moře a uvidíš – rozdělí se, cesta bude volná. Já je zatím zdržím". Pomiňme zázraky a všimněme si důležitého – Mojžíš ve svém zoufalství jednal naprosto přirozeně. Člověk má strach. Křik a úpění mocně uvolňuje, má však svou mez – je třeba navázat činem! S počasím v Dánsku to někdy bylo jak s faraonovým vojskem v zádech – úpěl jsem, bál se, křičel, zároveň však pořád hledal tu svou hůl. Žádný Steven Seagal, MacGyver apod., ale Mojžíš!

REDAKCE

Redakční práce spočívala v úpravě ke čtení, neboť zápisky byly psány hovorově, což se mnohdy špatně čte.

Zpětně, podle vzpomínek a fotek, jsem s digitální mapou stopoval svou cestu a do zápisků vsunul názvy blíže neurčených míst, pokud to bylo vhodné. Jsou vysázené kurzívou.

Dalším důvodem redakce je skutečnost, že zápisky jsou někdy zmatené. Přes den jsem přidal rychlé postřehy, větu, či dvě, na konci dne pak dopsal rozsáhlejší pasáž. Často jsem se však vracel do předešlého dne. Takové pasáže jsem přeskládal tak, aby deník mohl plynout po jednotlivých dnech, oddělený datumy.

napsáno v srpnu 2011, redigováno v srpnu 2025, aktualizováno 28. 8. 2025