Venkovský život podle Hesioda

Pokud se budeme chtít bavit o životě a náboženství starověkého řeckého venkovana, můžeme vyjít z textu Práce a dni rolníka a básníka Hesioda, který žil na přelomu 8. a 7. stol. př. n. l., tedy v tzv. archaickém období starověkého Řecka – za časů rozmachu městských států, které se utvářely na základě zemědělských sídlišť.

Text Práce a dni je zaměřený na zemědělskou krajinu a závislost na ní. Držíce se tématu v něm najdeme 1) rolnický kalendář prací, 2) kosmogonický výklad, který osvětluje nutnost lopotné práce člověka a 3) důvody a normy pro vzdávání úcty bohům. Lidská zkušenost zde koncipuje jasné orientační body pro život zemědělce. Je to vztah k mocnějším – respekt k vševědoucímu nebeskému vládci a mrakotřasu Diovi, který může být nevyzpytatelný, tak jako počasí. Je to však on, kdo dává déšť. Dále pak řádně pěstovaný vztah k Démétře, bohyni úrody a plodnosti země, bez které nevyraší ani stéblo. Poctivou prací a úctou prokazovanou těmto božským sourozencům, potomkům Titána Krona, dojde člověk nejen k zaopatření života, ale i k všeobecné slušnosti, totiž tradici ve vzývání bohů a respektu k nim – Dia a Demetru člověče vzývej, aby "žeň byla patřičně těžká". Hesiodos povahu vztahu člověka a bohů přibližuje v bajce, ve které jestřábu padl do spárů slavík, který úpí a lká v jeho sevření. Jestřáb mu praví: "Bláhový, k čemu kvílíš? Je silnější ten, kdo tě drží". Z toho pak Hesiodos vyvozuje: "Nemá rozum, kdo mocnějšímu se prototivit zkouší". Jinak řečeno, špatně dopadne ten, kdo bohům vzdoruje – kdo nectí zákon, který dal lidem Zeus. Což u Hesioda znamená: "Pracuj, ať se ti hlad z dálky vyhne, [...] neboť Bozi i lidé se na toho horší, kdo nečinně žije". Vyvstává zde tedy imperativ práce, která vede k samostatnosti. A tak je život spravedlivého na zemi tráven poctivou prací a vztahem s bohy.

"Bohům nesmrtelným, jak můžeš, obětuj žertvy
zbožně a čistě a lesklé kýty jim na počest spaluj;
jindy si úlitbami a kadidlem hleď jejich přízně,
dříve než usneš a jakmile svaté slunce se vrátí,
by se k tobě srdcem i myslí laskavě měli".

Obětovat bohům se sluší. Tato slušnost přináší prosperitu. Významným tématem takového jednání je reciprocita. Člověk by si měl stále naklánět přízeň bohů a neopomenout je, neboť jsou mocnější člověka a mohou mu i prospět i uškodit.

Rok zemědělce s sebou nese řadu prací a je třeba mít "v pravou chvíli hotovo každé dílo Démétřino", neboť jen tak "naroste všecko ve svůj čas". Jak bylo nastíněno výše v bodu dva, v Hesiodově výkladu světa člověk žije jakožto tzv. železné plémě lidské, které "oddechu nezná od běd a lopot". Je to pátý věk, poslední z lidských epoch a je nasnadě, že lepší časy má lidstvo již za sebou. V tomto světě tedy platí hodnota nutné přičinlivosti – "práce, ta není k necti; to zahálka přináší hanbu". Hanbu v tom smyslu, že člověk se stane nesamostatným členem lidské společnosti, jde žebrotou a bídou, která člověka svléká do naha, zahanbuje jej. Všem pozorným a zbožným božstva nabízejí kotvy v nejistém světě a umožňují orientaci v prostoru a čase. Příběhy bohů a jejich provázanost je provázaností světa, a tak mohou například jejich potomci na nebeských drahách signalizovat, kdy je třeba s jakou prací začít, co očekávat:

Když sedm dcer Títána Atlanta, Pléjady, "stoupají po nebi vzhůru, nastává k žatvě čas, a začnou-li zapadat, k orbě". Je to sedm květnových hvězd, jejichž viditelnost na nebi upozorňuje na žně a v září, při jejich západu pak novou setbu. V letním období dlí nad hlavou Seirios (Sirius), v čase palčivého slunce a zpocených dní. Tehdy je mnohými očekáván Zefyros, syn boha Astraia, otce větrů a hvězd, který jakožto mírný západní vítr příjemně provane krajinu a osvěží tváře. V zimě pak zas začne fičet jeho bratr Boreás, jakmile led povleče zemi. Když "silák" Órión potká Seiria, je třeba očesat hrozny a nechat je dozrát ložené na slunci. Stáčené pak bude jakožto dar boha vína Dionýsa těšit srdce pracovitého zemědělce.

Bohové mohou naplnit vhodností období, i dny v roce. Třeba takový sedmý den, píše Hesiodis, je obecně "vhodný pro všechno konání lidské", neboť "sedmého se z Létó", dcery Titána Koia, kterou si zamiloval Zeus, "narodil Apollón se zlatým mečem", bůh života a jasu slunce. V takový den spravedlivému, který pamatuje na bohy, jistě svitne dobré světlo na jeho počínání.

Zemědělec archaického Řecka byl zakotven v řekněme mýtopoetickém vidění světa s výraznou účelovostí vztahů mezi lidmi a bohy. Hesiodos byl zemědělec, a tak můžeme v jeho textu pozorovat klasické propojení (odpozorované) přírody s tradicí a božstvy, provázání do sítě života rolníka. Pokud si zde pomůžeme pozdějším řeckým rozlišením, tato síť vztahů jej pak drží stranou Chaosu, ve kterém se není čeho chytit. Vytváří svůj způsob jak žít a chápat svět. Buduje svůj Kosmos, kterému rozumí, anebo se skrze tradici, kterou spoluvytváří, učí porozumět:

"Blahoslaven a šťasten je ten, kdo všecky ty rady
zná a jimi se řídí, má před bohy svědomí čisté
[...] a umí se přestupkům vyhnout."

LITERATURA

HÉSIODOS, Železný věk, Praha: Odeon 1976.
VIDMAN, Ladislav, Od Olympu k Panteonu, Praha: Vyšehrad 1997.
Kol. aut., Slovník antické kultury, Praha: Nakladatelství Svoboda 1974.

zdroj náhledového obrázku: Monnusova mozaika (konec 3. stol.), ESIODVS (Hésiodos). By TimeTravelRome - 20210705_113435, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=107554530

vytvořeno 20. 12. 2020