Narcissus stellaris

Povídečka, krátký rozhovor v poetickém rámu. Nedůležitý rozhovor – množství slov, kterými jsou natřené mnohé kavárenské stěny. Rozhovor o kráse květin a knih.

"Přijde mi to velmi zajímavé – kniha. Jak božské je hledět do ní." pokračuje a už ani neví, kdo tu s knihami začal.

"Jo, přesně to říkáte. Doma mám knihovnu, dřevěnou, vyřezávanou. Tu dělal děda ještě po válce. Taková nová síla se do něj vlila. Znáte to... teda on k tomu neměl daleko. Vyřezával loutky ochotníkům, do toho našeho divadelního spolku. Jářku, to byla krása! Ta barva mořidla... a vůně, ta se procházela po baráku s takovou ladností paničky až přecházel nos..."

"Že vám skáči do řeči, ale kolik jich máte? A také s mini trávíte tolik času? Víte, u mne se ani prach neusadí. Beru ji za vazbu... imponuje mi kožená, pěkně zlatem zdobená..."

"Noo... zlatem zdobený máme doma asi čtyři – nějaký Ottův slovník. Ale ten prach, to se vám tedy divím – žádný nemáte?"

"Ale kdeže. Po bytě se mi povalují spousty chomáčků. Ty potvůrky mají pelíšky pod pohovkou. Hrají si ve vzduchu, převalují ty své napapané pupíčky a snášejí se na podlahu. Ale vraťme se... – Mě, prosím, také dvojku červeného!" pronesl hbitě a zvedl oči ke sklánějící se postavě bidla, čahouna v černobílém úboru. Lišácký knír se mu natáčel při PROSÍÍM a roztáčel při ZAJISTÉÉ.
          Rukou si jemně přejížděl tvář, laskal své čerstvé oholení, to jemné hedvábí. Našpulil ústa, povolil a přejel jazykem rty. Zvlhčoval je jak masožravá rostlina své vábidlo.
          "Také pečujete o obrazy, které vám kniha poskytuje? Aby nezašly, byly stále živé..."

"Ale joo... víte, pravdou je, že některé ty zajímavé, ty jsem přečetla dvakrát a... to si nemůžu odpustit – Manon – tu čtu zrovinka teď; už po páté."

"To znám, ano... já tu svou... inu často..." Úsměv jeho tváře plní něžnými kopečky. "Velmi rád si prohlížím květiny, jsou půvabné."

"Ale ne, opravdu? A to bych do vás neřekla! Tady aspoň vidíte, jak je těžké lidi odhadnout," polkne a překotně naváže, "to mi připomíná – má teta pracovala ve školce! Bylo to na vsi, krabice od pohledu. Jářku, ta tam měla tak nádherné záhonky. Jooo, to byla její chlouba. Panečku! Děti vycvičené... ani lístek nezkřivili. Nu, povídám, Oli, ty jsi umělkyně! Takové osazení nemá ani Pánbů... ne že bych se chtěla too, ale opravdu. Celému pásu záhonů před tou krabicí vévodily narcisky! No a pod nimi spousta roztomilých macešek.  Právě náš děda je tam chodil zalévat. 'Narcissus stellari, však já na tě myslím!' zpíval si, když napouštěl vodu do konve. To on se zas vyznal. Však to bylo vidět i na jeho zahrádce za domkem. Ale těm Olininým se prostě nevyrovnaly..." 

"Že vám skáči do řeči, co je pro vás kniha?"

"Kniha? Inu..." zamyslí se, "to je svět – podívejte," zakloní se a rozhodí rukama, "jak bych se jinak dostala do jiného století? Třeba do Egypta! No vidíte, je to krása..."

"To si myslím také..." protáhl koutek úst do částečného úsměvu a dvěma vztyčenými prsty polechtal vzduch lehce zakouřené kavárny, která si udržuje svou sladkou vanilkovou vůni. 

"Pokud mohu, zaplatil bych!" pronese rázně směrem k pultu.

"Ach, moc vám děkuji za společnost, manžel snad už dorazí. On se po večerech bojí jezdit s tím naším autem."

Šero, sevřené hradbami domů po stranách ulice, jakoby samo svíralo. Domy se tisknou k sobě a natahují střechy, jakoby mohly dosáhnout na svůj protějšek a alespoň na chvíli opustit ty těsné sousedské vztahy trvající staletí. Množství oken, těch žlutých očí poblikává – možná spolu mluví, možná těmi pohledy sledují postavu jdoucí středem mezi chodníky. Jak si vykračuje po kočičích hlavách, po dlažbě z lebek neposedných koček této čtvrti.
          Nese se elegantním krokem, hůlkou si do taktu si poťukává. S kloboukem na hlavě, kabátem po kolena. Do klidných a vytrvalých rozhovorů hradeb domů klapou jeho boty. Kramflíček jak kladívečko zatlouká hlavičky nedočkavých myšlenek, dokud klapot nerozežene rázná ozvěna klapnutí domovních dveří, která se rozběhne ulicí nazpět.

V podkrovním bytě, starém podkrovním bytě, tomu říká doma – odhodil kabát přes židli, hůlku pečlivě urovnal do stojánku a jemným krokem se přiblížil ke knihovně; obrovské, robustní vyřezávané knihovně. Všude, v každém koutku polic, je dosti místa. Přesto knihovna objímá jen jednu knihu. Je položená vždy na svém místě – uprostřed na svém trůně, jednoduchém dřevěném stojanu.
          Kožené desky hnědé medové barvy zdobí zlatý narcis, květinová hvězda vyražená v kroužku. Jemné pěstěné prsty s nehty roztomilými a oblými jak japonský můstek v zahradě se pozvolna chopily desek knihy a přenesly ji do blízkého ušáku. Když usedl, chomáčky prachu pod křeslem se pustili do oslavného tance. Zhluboka se nadechl, nasál vzduch nasycený vůní konvalinek.

Jeho oči jsou plné očekávání. Těší se na na další kapitolu? Pohladil koženou vazbu a otevřel knihu...  Obsahovala pouze dvě stránky, tlusté pevné stránky. Rozevřel ji na titulní straně, kterou zdobí umně vyvedený nadpis Flos.
          Poťouchle se usmál, pozdvihl koutek a otočil stranu – tu rozklopila se dvě zrcadla, dvě hluboké tůně odrazu, které vypustily prasátka probíhající se po stropních pastvinách.
          Jeho pohled pomalu klouzal po odrazu jeho tváře, klidně jak tekoucí med, se oddával té kráse.

Seděl v tmavém zeleném ušáku a nechal se unášet žánrovou četbou, která ho pohlcovala, oči jak dvě malá zrcátka.

vytvořeno, redigováno 20. 10. 2025