Živnost U Kopřivů v odrazu doby

"Tenkrát do hospody chodili všichni, sedláci i řemeslníci. Krom zedníků a fasádníků, ty přes sezonu (do zimy) chodívali do Vídně za prací. A chodili sem i mladí kluci, my sme jim říkali Černá ruka. Dostali takový pojmenování. Bylo jich deset, těch kluků. Prostě to byli takoví grázlové. Vdycky ňáký blbiny po vsi vyvedli. Třeba starýmu Novákovi támhle na Javůrkový chalupě dneska. Dědek byl lakomej, tak se na něj naštvali. Já nevím co jim tenkrát nechtěl dát... Rozebrali mu vůz a dali mu ho na střechu. Taky mu ucpali komín – teď von topil, vono se nekouřilo. A furt běhal ven – co se děje? A vono se furt nekouřilo."

"Ve vsi bylo dosti živnostníků. Mlynář [1] – truhlář, kterýmu sme říkali Továrník. Hron [2] se jmenoval. Ten pro obec vyráběl hodně – okna, dveře... sáňky, lyže. Co bydlej Veselí, tak v tom baráku byl Hron [3] – krejčí. Na Rafandě Hadrava, ten byl taky krejčí. A ještě švec Kryšpín, co bydlej Soldánovi. Zedníci, těch tady bylo hodně. Tesaři ňáký, taky sedláci. Pekařství, to měli Illovi [4] – rohlíky a chleba prodávali... ty vystěhovali... a taky třeba u toho ještě měli koloniál, prodávali i vykupovali. My i oni. No a všichni sme se uživili. Byli tady dva řezníci. Jeden na Šenkýřově [5] chalupě. Víc ale ten Hrneček [6] – měl řeznictví a zabíjel i lidem třeba kůzlata, prasata. Dělal taky salámy. My sme maso neprodávali. My sme měli jenom obyčejný obchod, koloniál – petrolej, hřebíky, nádobí, školní potřeby a všechno možný. Tabákoviny [7] sme taky prodávali; i dutinky. Protože to se hodně pěstovalo takhle po zahradách, ten tabák. Náš táta ho měl taky. To byly takový veliký lupeny, vysokánský rostliny, celej kompost měl toho tabáku. Pak to sušil a nakrájelo se to a cpalo se to do těch dutinek a kouřili to chlapi. Protože nebyl tabák, nebo ho bylo málo. Alkohol jako v lahvích ani moc ne. Jinak mouku, pečivo, sůl. Chleba taky moc ne; to si dost pekli sedláci sami doma. Pomeranče jednou za rok o Porcinkuli; to táta nebo děda koupili i nějaký banány. Jednou za tejden tady Hvězdářka vykupovala vejce od lidí. Chodila sem od Uranu z Okrouhlý Radouně, říkalo se tam Na Hvězdě."

"Děda, to ještě byl živ, zařídil i holiče. Jednou za čtrnáct dní k nám chodil holič. V šenkovně lidi střihal a holil; i děti. Jednou přišel... náš děda se s tim vždycky chlubil, to sem byla ješte malá... tak teda ten holič dědu namazal tim mejdlem. Já sem stála prej proti němu a říkám tomu holiči: 'Nezamaž mu voči, von by nám chcíp'. A von se s tim chlubil. Vdycky to každýmu vyprávěl: '...já sem jí za to dal bílou čekuládu'."

"Děda předal tátovi celou živnost, hospodu i krám, když už byl starej. Táta hlavně maloval a pil. Maminka čepovala i prodávala, byla pracovitá. A barák jim děda taky předal. Polovinu měl táta a polovinu máma."

"Sestru jsem měla o tři roky mladší. Maminka nás vycvičila k práci – že sme celý prázdniny neznaly volnýho dne. Modlily sme se aby pršelo, abychom nemusely na borovky. Na ty sme chodily, když nebylo co v hospodě celý dni. To se vykupovalo, platilo se 3 koruny za kilo."

"V létě se moc přes tejden nechodilo do hospody. Ty sedláci měli všichni práci. Jinak my měli otevříno furt, krám taky. A když bylo zavříno, tak šli vokolo a zaťukali. Si pamatuju, maminka třeba dojila kozu, nebo ňákou práci měla. A baba přišla otravovat, že zabíjeji a že potřebuje koření na zabijačku, nebo co. Tak mamka vstala a šla jí to dát..."

"A v neděli, když by bylo volnějc, tak jsme musely stavět kuželky našim hostům v hospodě. To bylo to nejhorší. Mamka, ta se snámi nebavila: 'Koukej mazat, ať už...děte a vobě dvě!' A my sme byly poslušný, my sme neznaly odmluvy. Taky, jestli za celej život... si pamatuju, mi dala do zad rejžákem. To protože mě nemohla dohonit, tak po mě bacila ten rejžák."

"Ty kuželky sme stavěly pořád, každou neděli. Každou neděli se scházeli nejen sedláci, ale i ty klucí, jak sme jim říkali Černá ruka, ty darebáci. Někdy hráli o peníze, jindy je dávali do půllitru na stavěče. Tak sme někdy vydělávaly i my. Ale maminka nás tam měla hlavně proto, že tak měla kšeft v hospodě – tak nás tam dohnala, aby sme šly stavět a ty chlapi se tam udrželi a hráli (protože když neměli stavěče, tak je to nebavilo, ježto tam musel stavět pak někdo z nich). A nás to taky nebavilo...."

"Když bylo v hospodě míň hostů, tak se v šenkovně netopilo. To byla veliká místnost, tak přec se nebude vytápět kvůli třem lidem. Teda, [hosté] seděli v kuchyni, kde kouřili a pili. My mezi tím spali vedle v místnosti, kam pak zalehli táta i mamka."

"No, to se taky ledovalo. To sme neměli ňáký elektrický chlazení, to nebylo. Ta lednice a kuželna se stavěla, když já sem se narodila. Lednice byla nutná. Každej rok se ledovalo a tak lednice byla plná ledu. To byly ledy silňácký, vozilo se to na vozech tady z Farského [rybníka]. Někdo z těch sedláků to svážel koňma. A chlapi tim byli vlastně zaměstnaný. Zvláště třeba tihle zedníci a takoví, co jezdili přes to léto na tu práci pryč do Vídně. A tak si přivydělávali. Třeba chodili do lesa, dělali košťata, pletli vopálky a různý takovýhle práce. No a tak na to ledování se snadno vdycky lidi sehnali. Maminka jim vdycky vařila a já sem jim nosila čaje s rumem. To vonělo, když sem odkryla tu pukličku z tý konvičky. Donesla sem to, mráz byl jen to praštilo, a chlapi si dali ten grog. Všechny ty ledy se vozily a pěkně skládaly do tý lednice, která není sklep, ale začíná v zemi. Pivo se točilo tady ze sklepa a ten led se musel v ňákých kýblech přinášet a chladilo se to okolo těch trubek – už na tom pultu. Sudy byly ve sklepě, tam bylo chladno, tam to bylo dobrý. Led se tak rychle neroztával. V zimě se naledovalo a vydrželo nám to přes celej rok. Přikrylo se to velikou vrstvou slámy. A maminka tam měla dokonce tenkrát – ani ledničky, nic takovýho nebylo... tak si tam vydlabala, v tom ledu, takovou díru, kam si třeba dávala slepici co zabila, nebo kuře – aby to tam vydrželo. Led, ten vydržel. Vono z něj ubejvalo, to je jasný – když bylo horko. Ale bylo to tak dobře udělaný, že to tam vydrželo."

"Taky se tu dělávaly pohřby – aby jako zůstala beseda po tom pohřbu, že jo. Když byl třeba velkej pohřeb třeba z Okrouhlý a Horní Radouně, toho mrtvého vezli na voze koňma taženýma. Nebyly pohřební vozy nebo auta. No tak děda zařídil – máme tady takovej chlív, kde dal dělat žlab a dva kruhy na dva koně. A dnešní garáží se ty koně vedli tam do toho chlíva, aby prostě ty chlapi mohli pobesedovat a popít a pak jeli z toho pohřbu domu. Třeba s muzikou to bejvalo. Ta muzika hrála i do rána – pak to byla velká beseda."

ZA VÁLKY

"Za války dostávala maminka vod Šulců [8] alkohol na příděl. Pět litrů tvrdého a víno – asi deset, patnáct litrů. Potom se naučila stáčet pivo. Měli sme i stáčecí stroj – na špunty, do litrovejch lahví, které si lidi nosili třeba na pole a tak podobně. Hodně se prodávalo stáčené do lahví. To byly litrový lahve z takovýho silnýho skla, zelenýho, a tam bylo vyraženo: Pivovar Kamenice nad Lipou. Tak ňák se to tam jmenovalo. To bylo než se to [maminka] naučila. To víte, lidi přinesli flašky z pole, žádný umytý – mouchy. Tak jsme to máčeli vdycky v neckách. Vodu sme nanosili v kýblech, nebo tenkrát ještě v putýnkách, vod studně ze zahrady na dvůr. Flašky sme musely mejt my jako holky samozřejmě, aby mamka mohla stočit a prodat."

"Tady v Kostelní sme chodili pět let do školy a pak do Včelnice [Etynk] – pěšky. V zimě na lyžích. To bejvalo tolik sněhu, že za naší zahradou sme měli vyježděnou kolej. Továrník – truhlář, nám udělal všem lyže a kožený vázání na to, a jedny boty jsme vyfasovali na poukaz. Tenkrát to bylo vše na příděl. Šaténky a taky lístky potravinový. To byly body. Prostě na každou látku nebo na každou věc co ste si šel koupit, nebo cokoli, byl určitej počet těch bodů. Takový to byly jako čtverečky s číslama. Kus vám ustřihli a pak vám do místečka na poznámky napsali, co ste si koupil. Třeba pět metrů plátna, dvoje punčochy a tak dál... Já když jsem se vdávala, tak byly kromě toho novomanželský šaténky. A na to sme dostali jedno povlečení na postele a sypky, což jsou peřina či polštář bez peří. Nic jiného tam nebylo. Taky bylo možné si koupit víc. Byl do toho ještě jako volnej prodej. Pro ty lidi co měli víc peněz – tak jak je to dneska. Když měli lidi víc peněz, tak si to mohli koupit ještě na volném prodeji. A to bylo třeba jednou tak drahý, nebo ještě víc."

"Na těch potravinových lístkách byl chleba, rohlíky, deset deka obyčejnejch bonbonů na měsíc a deset čokoládovejch. Ňákej cukr, tuky, mouka. Prostě základní potraviny. Maso. A když byli lidi pracující, třeba tihle zedníci a řemeslníci – jakýkoli, tak dostávali ještě lístky přídavkový. Na tu práci těžkou dostávali vyšší příděl potravin. Třeba maso a tak – aby nezahynuli. Takže ste si došel... řek si třeba dvacet deka koňského salámu – ten byl na čtvrt kila kilo, nebo koňský maso. A prodávající vám z těch lístků ustřihl, co ste nakoupil."

"Lístky každý měsíc rozdávala obec. No a na těch prodejnách s tim taky byla práce – protože já potom... když jsem byla v učení... tak po večerech, uklidili sme krám, a večír sme šli lepit lístky. Muselo se to lepit na takový archy a odevzdávat zase na nějaký úřad – proti tomu kolik se odebralo zboží. Tak aby se to krylo těma lístkama."

"Vod těch Šulců nám všechno vozil strejda z Horní, Vaňásek Ignác. Vozil nám taky z Dešný limonádu. Ten měl koně a vůz. Taky si pamatuju, v Horní byl řezník Hroníček. Honza dlouhej mu říkali, protože byl přes dva metry vysokej. Von prej prodal svojí kostru do muzea. S tim náš táta kmamarádil, ty spolu pili."

NĚMCI V KOSTELNÍ RADOUNI

"To si i pamatuju, za války jednou... Němci tady chtěli mít... to ještě byli furt v akci jako, ještě nebyl konec války... tak tady chtěli mít ňákou oslavu. No a tenkrát, my sme měli dvě krásný velikánský divoký kočky, a voni nám je blbci pak vožralý zastřelili. No zdemolovali dost. Dělali tady jak dobytek. Vožrali se a vařili si ňáký jídla – říkali tomu Eintopf. Je to v hrnci vejce a pak kbelíkama se naházel všechen bordel, nešlo to k žrádlu. No, maminka s tou návštěvou souhlasila. Starosta obce ji přišel poprosit, jestli by je sem vzala. To jim tenkrát jen vařila, obsluhovala a voni tady dělali bordel.

"V měšťance v Etynku, tam sme se taky neučili, tam sme si chodili jen pro úlohy; potom ke konci války. A taky tady byli vojáci – všade, v Černým lese. A některý dny se střílelo na vostro. Tak to se vůbec nesmělo tam ani chodit. Taky byli ve škole ubytovaní ňáký vojáci. No, kloučci spíš. To byly chudinky takový. To byli klucí docela."

"To taky jednou moje maminka a starej Dudka [9] co zvoníval v kostele... byl takovej tlusťoučkej, zavalitej... a s nima Anna Tunková. To bylo ještě za války. No šli na houby do Hor a von dědek když mluvil, tak řval. Von mluvil pořád nahlas a povídá: 'Anna, to je borovek, to abysme na ně ještě šli'. 'Nekřičte', povídá mamka, 'aby nás nelapli financové'. Ti hlídali hranice (za ně se nesmělo ani na borovky; na nic – tak toho tam taky bylo mraky, jak tam nikdo nechodil). Hranice byla jako vyhloubená brázda, vykopaná. A po hraně kameny, některý červený. To se dalo přeskočit. No a von je ten financ, co je uslyšel, sebral a vodtáhnul na jejich stanici do Lodýřova. My už sme brečeli co se stalo – přišli potmě, večer. Jestli to bylo na podzim... byla brzo tma. Mamka pak povidala: 'Já sem mu to říkala, tomu dědkovi pitomýmu'."

"Potom ke konci války se sem do vsi taky nastěhovali ňáký německý lidi s rodinama. Mámy s dětma. A byli ubytovaní ve škole. Neučilo se. A v celej tej škole byla sláma, nebo na čem spali. Určitě tam neměli postele. A taky se pamatuju, že maminka jim vařila. Těm dětem malejm. Polívky. Takový malý děti, a voni jim ty Němky nadlabaly brambory do tý polívky. A děti se cpaly. Chudáci. Nevim proč tu byli. Přesunuli je? Jestli to měli někde rozbombardovaný... nevim. Pak je zase přesunuli pryč.

V Horách mezi Lodýřovem a Kostelní, na Americe, byla taková veliká louka a tam bejvala chaloupka. Taková roubenka. Tak tam bydlely dvě německý ženský. Máma s dcerou. Jako kde měly chlapa, to nevím. Jestli zemřel ve válce, nebo odjel pryč. Však jsme přemýšleli, kde vzaly peníze."

KOMUNISTÉ V KOTELNÍ RADOUNI
– KONEC POHOSTINSTVÍ

"Hospoda byla zrušená – to jsem byla ještě v učení. V našem obchodě jsem taky prodávala. Krám mamince nechali soukromě, hospodu zavřeli. Bylo mi asi 18 let. Tady byla velká tendence, aby přibejvalo víc těch komunistů – tak na maminku šli, aby se také přidala, aby vstoupila do strany. Maminka ale říkala: 'Na co mi to bude, politice stejně nerozumím'. Ona tam nechtěla vstoupit. A proto nám zavřeli pak hospodu – kvůli tomu. A začali vyhrožovat, že mě nenechají doučit. Maminka do strany nechtěla. Ne že by ji neměla ráda, ale nic pro ní strana neznamenala."

V altánku na zahradě, kde sme si hrávali jako děti, byla založená komunistická strana. Nevím rok. Tady byla první schůze na okrese Jindřichův Hradec a byl tady Zápotocký, Antonín Zápotocký. Ten na té schůzi přednášel. To ještě nebyl prezident. A taky v tom altánku bydleli za války nějací financové; i se stravou – maminka jim vyvařovala. Ale to vona zas vyvařovala kde komu tady ve vsi, dost i dorty pekla na objednávku."

"Zavřeli nám hospodu před poutí. Měli jsme už nakoupeno – sudy piva ve sklepě, limonády. Nic jsme neprodali. Já jsem potom jela do Hradce na okres, na Živnostenský odbor. No a tak jsem to tam šla nahlásit, že nám zůstalo pivo... a co s tim, že máme hospodu zavřenou. Oni tam ty chlapi byli rozumní, říkali: 'No a proč vám to zavřeli před poutí, to vám to nemohli nechat doprodat?' No lidi byli nešťastní. Lehávali po břehách, byli zvyklí na zahradu... si sednout, pobesedovat. A holt bylo zavřeno. Tady to bylo oblíbené – všechny hony, poslední leč a takový tyhle všechny akce, jakýkoli. Jen teda plesy a bály sme nedělali. Sem se chodilo chlastat. A dolů k Hrnečkům [kteří měli sál] chodili [pak] zpívat; vožralí – protože kořalky se nesměly při tanečních zábavách čepovat. To bylo zakázaný. Takže kluci, když se chtěli opít, tak přišli sem. Tady se zmastili a pak šli dělat bordel k Hrnečkovům. No a Hrnečkovi se to moc nelíbilo."

KONEC OBCHODU

"Když přišli komunisti, tak zavřeli hospodu, ale krám ne. Krám nechali, ale pro jiný. Nějaký Apataurovi tady tenkrát prodávali. Ten pán si sebou vzal manželku a tak naše maminka jezdila prodávat do Dolní Radouně – z vlastního baráku, protože jim jako nechtěla ublížit, aby voni jako manželé byli spolu. Pak když v sedmdesátým pátým postavili novou prodejnu Jednotu... to tady důchodci postavili tenhle ten krám... no tak pak nám to vrátili. Tak kolem sedmdesátého osmého roku. Já sem o to zažádala, že je jako postavená nová prodejna a že to nevyužívají. A teď sem musela mít potvrzení od hasičů a všech těhle složek, že to k ničemu nepotřebujou. To sem dala na finanční úřad. Prvně mi to nepovolili, pak chtěli peníze. [Říkám:] 'Nene, žádný peníze vám dávat nebudu, protože celý léta nám Jednota nic neplatila, žádnej nájem'. Tenkrát to tak ohodnotili, že ty prodejní místnosti obsahujou větší plochu než ty obytný. Tak z těch důvodů bylo ňáké nařízení, že nám nemusej ten nájem platit – takže nám nic neplatili celý léta. A najednou chtěli peníze, když nám to vrátili. Povídám: 'Tak to ne, v žádným případě ne'. Potom sem podala stížnost až na Krajskej finanční úřad do Budějovic... až sem to získala zpátky. Od té doby tam krám není."