Od nacionalismu k bestialitě

Když se ve společnosti stane národ nejvyšší hodnotou, nevyhnutelně vede ke krutosti a bestialitě.

Esej publikovaná v izraelském deníku Haarec dne 10. 5. 1984.

– 1 –

Osou, kolem které se (vědomě či nevědomě) točí ideologicko-politické boje mezi námi (a také mezi několika národy světa) je, zda by entita zvaná národ měla být ztotožňována se svým státem. Jinými slovy: Problém ztotožnění národnosti se státností. Co je dřív?
          Je to národ, definovaný sám sebou z hlediska specifických hodnotových obsahů, které jsou v něm ztělesněny, kdo si pro sebe udržuje stát jako existenční rámec? Nebo je tou hlavní fungující entitou stát, který ze své populace dělá konkrétní národ?
          Na hlubší rovině problému lze tuto otázku položit i samotnému národu: Je národ skutečnou entitou, která udržuje ty, kdo k ní náleží jako její děti, nebo jsou skutečnými entitami pouze lidské bytosti, které proměňuje v národ teprve sdílené vědomí? Jinými slovy: Člověk a stát – co je dřív?

Odtud pocházejí protiklady mezi různými přístupy k problémům člověka, národa a státu. Jeden proti druhému.
          (1) Na jedné straně: Nadřazenost státu ve vztahu k národu a nadřazenost národa ve vztahu k člověku. Jinými slovy: Národ je povinen ve smyslu morální povinnosti vnímat sám sebe jako nástroj k uspokojení zájmu svého státu, tj. jeho suverenity a vládního mechanismu, protože pouze v tomto mechanismu jsou ztělesněny jeho národní obsahy, a člověk je také povinen vnímat se jako podřízený národnímu zájmu, protože jeho osobnost pramení z jeho národa.
          (2) Na druhé straně: Nadřazenost národa ve vztahu ke státu. Jinými slovy: Vnímání národa jako schopného a oprávněného utvářet své hodnotové obsahy nezávisle na státním zájmu a suverenitě, jakož i uznání práva člověka postavit se v určitých případech za hodnoty své autonomní osobnosti i proti požadavkům kolektivu.

První přístup, známý též jako nacionalismus, dnes ve společnosti převládá a je mnohými vnímán jako závazné hodnotové rozhodnutí. Mnoho dalších lidí, jejichž srdce s tímto rozhodnutím vůbec nesouhlasí, ho přijímá jako morální ústupek (z donucení), protože se obávají, že nedej bože nebudou shledáni hodnými zařazení do národního tábora, neboť příslušnost k němu je považována za morální povinnost.

– 2 –

Ralph Waldo Emerson, jeden z největších amerických myslitelů 19. století, vnímal stát (a jeho slova platí pro jakýkoli stát s jakýmkoli myslitelným režimem) nikoli jako hodnotu, jejíž význam je obsažen v ní samotné, ale jako prostředek k uspokojení velké lidsko-společenské potřeby. Podstatou státu je, že je nástrojem vlády, a vláda (i když je nezbytná) je špatná. Stát je nástrojem moci a donucení, uplatňovaným konkrétními lidmi, kteří vládnou lidu. Tito vládci – i když jejich vládní autorita přichází se souhlasem lidu a i když všechny jejich úmysly směřují pouze k obecnému dobru, jak ho chápou oni – se nikdy nebudou moci vyhnout tomu, aby jejich chápání dobra bylo ovlivněno jejich vládním postavením a požadavky těch, kteří je u moci drží. Proto je každý režim nedokonalý a každý stát, který skutečně existuje, je zkorumpovaný. Odtud Emerson, který byl bezvýhradně oddaný své zemi a demokratickému zřízení, dospěl k velmi závažnému závěru coby pokynu pro dobré lidi [var. slušné, čestné], totiž že dobrý člověk by neměl prokazovat absolutní poslušnost zákonům státu (Good man must not obey the laws too well [Dobrý člověk se nesmí zákonů držet příliš úzkostlivě], neboť tyto zákony podléhají morálnímu soudu. K podobnému závěru dochází i anglický myslitel naší doby, David Lyons, při diskusi o vztahu mezi morálkou a zákonem – neexistuje povinnost dodržovat zákon, jehož platnost spočívá pouze v tom, že je zákonem.

Jiný myslitel naší doby, vynikající spisovatel A. M. Forster, který byl důvěrně obeznámen jak s hodnotami historie, kultury a společensko-politické reality svého lidu a země, tak s hodnotami univerzálního humanismu, představil tento problém v krajně ostrém vyjádření: Pokud bych se ocitl v situaci, kdy se musím rozhodnout, zda zradit svou vlast, nebo zradit přítele, doufám, že najdu duševní sílu k tomu, abych zradil svou vlast.

– 3 –

Znám dvě velké hodnotové škály, které jsou si navzájem protikladné a které mají své místo v lidském vědomí, jež se vymanilo z divošství, a jejichž vzájemná existence je jedním z velkých obsahů dějin lidského vědomí. Tyto dva světy hodnot jsou: 
          (1) Náboženská stupnice hodnot, podle níž jsou problémy člověka, lidské záležitosti, vztahy mezi lidmi i otázka uspořádání lidských záležitostí – to vše je určováno, měřeno, hodnoceno a kritizováno měřítkem postavení člověka před Bohem.
          (2) Humanistická nebo ateistická stupnice hodnot (humanisté a ateisté jsou jedno a totéž), podle níž jsou všechny výše uvedené otázky určovány, hodnoceny, měřeny a podléhají kritice z hlediska postavení člověka před člověkem, nebo podle celku zvaného lidstvo. Z těchto různých hodnotových škál jsou odvozeny různé životní programy, a v každém z nich jsou obsaženy povinnosti a zákazy, které nejsou uznávány v tom druhém programu.

Tyto dvě stupnice hodnot stojí proti sobě a neexistuje mezi nimi možnost kompromisu ani syntézy. Setkávají se však v jednom bodě, a to ve vztahu k instituci zvané stát; jak z pohledu náboženské stupnice hodnot, tak z pohledu humanistické stupnice hodnot nemá stát žádný hodnotový význam. Z hlediska obou je stát pouze nástroj, pomůcka nebo prostředek, který je nezbytný pro určité věci, které jsou samy o sobě považovány za hodnoty. Ačkoli ohledně otázky, co konkrétně má postavení hodnoty, nepanuje mezi lidmi shoda (nepanovala v minulosti, nepanuje v současnosti a s velkou mírou jistoty nebude panovat ani v budoucnu). Význam státu spočívá pouze v tom,  bez ohledu na povahu (či druh) hodnot, které si člověk nebo různé skupiny lidí stanovují, že vytváří pozadí a představuje rámec pro lidské úsilí o dosažení určitých hodnot.

A proti těmto existuje i třetí stupnice hodnot, kterou mnozí (a já jsem jedním z nich) považují za projev lidské zlomyslnosti (podlosti a) i hlouposti; a je to pohled na stát nikoli jako na rámec pro určitou skutečnost, jako arénu pro boj o hodnoty, ale jako na hodnotu samotnou. Jinými slovy: Pohled na lidské záležitosti, problémy člověka, lidské potřeby a vztahy mezi lidmi a otázka řešení těchto problémů – to vše z hlediska kritéria postavení člověka před svým státem, nebo před svým národem, jehož podstata je ztělesněna v politicko-vládnoucím systému, tj. ve státnosti. Kvůli tomuto kritériu, tedy potřebám a zájmům státu, jsou lidské hodnoty, povinnosti a zákazy odsouvány stranou. Nacionalismus oděný do státnosti se stává vodítkem pro lidské chování, jak pro jednotlivce, tak pro kolektiv. To je ideologická podstata fašismu; státní nacionalismus jako hodnota, jako cíl, o který člověk musí usilovat. Jednotlivec přijímá systém hodnot, který mu diktuje politická vláda, protože pouze v něm (a nikoli v mase občanů) jsou ztělesněny národní obsahy.

Z antifašistického hlediska, ať už humanistického nebo náboženského, by státu a státnosti neměl být připisován žádný hodnotový význam. Nejen to, ale stát by neměl být ani vnímán jako nástroj k uskutečňování hodnot. Politicko-vládní aparát existuje kvůli jeho potřebě; k udržení minimální bezpečnosti a společenského řádu. Hodnoty nemohou být realizovány vládním aparátem, mohou být realizovány pouze úsilím a bojem jednotlivých lidí jakožto osobností. Význam státu s ohledem na hodnoty není nic jiného, ​​než že umožňuje lidským bytostem v jeho rámci bojovat za hodnoty, aniž by se tento boj zvrhl v krveprolití. Pokud nejsme fašisté, nepožadujeme od vlády nic jiného, ​​než aby nebránila lidem usilovat o to, co je pro ně hodnotami. V tomto ohledu se výhoda režimu projevuje v míře slabosti vládního aparátu; čím méně je vládní aparát schopen vnucovat svou vůli ovládaným, tím lépe. Je pravda, že je nutné dát vládnímu aparátu donucovací moc, aby mohl plnit své legitimní funkce, ale tato moc musí být omezena na nezbytné minimum. Toto minimum je stále velmi velké a musíme akceptovat fakt, že občan ve své zemi je odsouzen k životu v rámci, který v sobě skrývá omezení potenciálů obsažených v člověku, omezení a redukci jeho osobnosti. V každém případě musí být toto omezení nastaveno na nezbytné minimum. Vláda je oprávněna rozhodovat o určitých utilitárních [účelových] problémech (ne o všech!) a nemá pravomoc rozhodovat o problémech hodnotových – ani morálních, ani náboženských, ani sociálních (pokud nemají právní důsledky). Pokud mezi lidmi nepanuje shoda v otázce hodnot, stát, který není fašistický, není rámcem jednoty, ale arénou bojů. Myšlenka státu jako rámce pro národní jednotu je výrazně fašistická myšlenka; ein Volk, ein Reich, ein Führer [jeden lid, jedna říše, jeden vůdce] – to je podstata totality. Demokratický stát je arénou bojů mezi lidmi, kteří vyznávají různé hodnoty. Výhodou demokratického režimu je, že umožňuje lidem bojovat za své protichůdné hodnoty – což totalitní stát svým občanům neumožňuje.

Stát, tedy vládní aparát, není schopen uskutečnit nic z toho, co různí lidé vnímají jako hodnoty: odpovídající [přiměřená] životní úroveň, vzdělání, spravedlnost, svoboda, důstojnost, služba Bohu. Dosažení hodnotových cílů není politický problém, ale problém lidský.

– 4 –

Pokud stát není hodnotou, jaká je tedy potřeba, pro jejíž uspokojení jej lidé založili a dokonce udržují, někdy i s oddaností, nasazením vlastního života? Tato potřeba existuje na dvou úrovních:
          (1) Možnost existence jednotlivého člověka ve spojení s masami jiných lidí. Samotná existence jiných lidí ve společnosti člověka omezuje, pokud jde o možnost naplnit všechny své touhy a rozvíjet všechny síly a vrozené talenty. Každý člověk, se kterým jednotlivec přijde do styku, může být ďáblem na jeho cestě, i když vůči němu nechoval žádný zlý úmysl. Zde je zdroj konfliktů; při setkání lidí nemůže být nikdo z nich svobodný, protože existence jiných ho již připravuje o několik možností. Zdá se, že existence mas lidí v jedné společnosti, tedy ve styku jednoho člověka s druhým, je na první pohled nemožná. Klasik francouzského myšlení řekl: Je od přírody, že se všichni lidé budou navzájem nenávidět. Jak mohou lidé žít společně? Jedině tak, že nad nimi existuje, nebo že si sami ustanoví mechanismus s autoritou a donucovací mocí k uspořádání vzájemných vztahů, a to i proti jejich vůli – a to je vláda. V tomto duchu řekl tanaita [rabínský mudrc] v Pirkej Avot [Výroky otců]: Modli se za blaho vlády, neboť nebýt její autority [strachu z ní], jeden druhého by zaživa spolkl. Řekl to dokonce i o ničemné Římské říši, kterou jistě nenáviděl k smrti. Tuto myšlenku systematicky a hluboce rozvinul velký myslitel politické filozofie Thomas Hobbes 1500 let po autorovi výroku, kterým je rabín Chanina Segan ha-Kohanim [Chanina, zástupce velekněze].
          (2) Většina lidí se však nespokojí s jakýmkoli existenčním rámcem, který představuje pouhý stát, ale požadují právě národní stát, stát svého národa. Forma národního státu vyplývá ze skutečnosti, že pokud má člověk vědomí (na intelektuální úrovni) nebo pocit (na emocionální úrovni) příslušnosti k určitému národu, stává se pro něj národní zájem také osobní potřebou, podobně jako jeho osobní existenční zájem.

Stručně řečeno, ospravedlnění, zdůvodnění, ideologický základ existence státu a emocionální základ vztahu člověka k němu pramení ze skutečnosti, že stát je nástrojem k uspokojení dvou základních potřeb: umožnění existence jednotlivce ve spojení s jinými lidmi a umožnění nezávislé existence národa, ke kterému člověk cítí přináležitost.

– 5 –

Pojem nacionalismus má dva různé významy a jejich záměna je základem, na kterém existuje demagogie konceptu národního tábora.

(1) Nacionalismus, jak jako fakt, tak jako vědomí, je daností reality, do níž je člověk z velké části ponořen, i když nevědomě. Jak fakt, tak vědomí vyrůstají z historie a průměrný člověk, plod (produkt) historie, cítí (i když neúmyslně) svou příslušnost k určité lidské skupině mezi mnoha lidskými skupinami a z této příslušnosti čerpá (i když nevědomě, a tím spíše, pokud si jí je vědom) mnohé obsahy (ne všechny obsahy!) své osobnosti a rozpoznává v něm jeden z faktorů, které formují jeho lidský charakter. Toto vědomí příslušnosti je společné členům určité skupiny lidí a vyznačuje se také kontinuitou a spojitostí napříč generacemi, čímž vytváří národ. Národ není pouto mezi lidmi vytvořené ad hoc pro konkrétní potřebu v danou chvíli, pro konkrétní účel nebo cíl, může rozpadnout při změně okolností, které vedly k jeho založení, podobně jako odborový svaz, organizace, strana, hnutí atd.
          Národ existuje [trvá] v historické kontinuitě napříč obdobími a měnícími se okolnostmi; nelze oddělit pojem národa od pojmu historické kontinuity.
          Průměrný jedinec si je vědom toho, že je příslušníkem právě svého vlastního národa, a nikoli národa jiného, a je si vědom svých vazeb – tělesných i duševních – k určitým obsahům specifickým pro tento národ v minulosti i současnosti. Tyto vazby a uvědomění si těchto vazeb tvoří jeho národnost (nebo národní uvědomění). Projevuje se to tak, že jeho národ je mu drahý (více než jiné národy – i když si jich umí náležitě vážit); že žije a jedná (nebo se alespoň snaží žít a jednat) ve svém národě; že si přeje pokračování existence a historie svého národa, a dokud je lidstvo organizováno ve státech – chce svůj národní stát, aby národ získal vlastní nezávislost, tak jako se to daří jiným národům. Za uspokojení těchto duševních potřeb je ochoten zaplatit cenu, která v extrémních případech sahá až k sebeobětování.
          Tento nacionalismus je přirozený (jen málokdo dospěje po velkém intelektuálním úsilí ke kosmopolitnímu chápání); je legitimní z humanistického hlediska a přípustný z náboženského hlediska. Z morálního a etického hlediska je však lhostejný; neměl by se mu připisovat žádný hodnotový význam, ať už z humanistického, nebo z náboženského hlediska. Logicky i morálně neexistuje žádná povinnost člověka být loajální ke svému národu, své zemi, svému státu. A zde je důležité zaměřit se především na stát, protože právě státní aspekt nacionalismu se stal nejvýraznějším v současných problémech nacionalismu.  Člověk svému státu nic nedluží; pokud je mu loajální a je dokonce ochoten pro něj přinést oběť – pak je to výsledek jeho rozhodnutí vyplývajícího z jeho vlastní vůle. Pokud je jím znechucen, nebo jím pohrdá – mnozí ho odsoudí z politického hlediska, ale neexistuje žádný základ pro jeho osobní kritiku.
          Čemu se podobá vztah občana (který není fašista!) ke svému státu? Podobá se vztahu pracujícího člověka k jeho pracovním nástrojům. Pokud člověk zamýšlí založit svou existenci na plodech své práce a ne na spoléhání se na druhé [v hebrejštině se používá pěkný příměr – a ne na tom, že je blízko cizích stolů], potřebuje nástroje. V tomto ohledu jsou mu tyto nástroje drahé, bude dbát na to, aby se nepoškodily, a bude je chránit před zloději a lupiči. Svým nástrojům však nic nedluží. Podobně člověk, který chce existovat jako občan v rámci svobodného národa, potřebuje svůj stát jako rámec pro nezávislost svého národa. Proto je mu vzácný, bude se starat o jeho potřeby a bude se snažit (i když ne vždy úspěšně) zabránit jeho úpadku a bude ho chránit před nepřítelem, který ho chce zničit. To je význam loajality ke svému státu, a nic víc mu není dlužen. Povinnost člověka k vlasti, chápaná jako absolutní, nekritizovatelná povinnost, je čistě fašistický pojem. Pouze to, co je uznáno jako nejvyšší hodnota, uniká kritice, protože vše ostatní je posuzováno z hlediska vztahu k ní. Stát však není absolutní hodnotou, a proto je občan oprávněn – a dokonce povinen – posuzovat svůj postoj ke svému státu z hlediska toho, co on sám uznává jako nejvyšší hodnotu, a z hlediska vztahu státu k této hodnotě. Proto vidíme, že bibličtí proroci, kteří přisuzovali absolutní platnost pouze povinnosti sloužit Bohu, byli většinou zrádci vlasti.

(2) Až doposud jsme se vztahem mezi nacionalismem a politickou realitou zabývali z hlediska státu, jakožto rámce existence, jehož hodnotový obsah je lidský nebo náboženský, a nejsou jím v žádném případě suverenita, moc a vláda jako taková. Nacionalismus má však zcela jiný význam, pokud je tomuto rámci přisuzován hodnotový význam. Jinými slovy: Pokud nacionalismus – ve formě státnosti – povyšuje stát na úroveň účelu, k němuž je povinnost člověka absolutní, je zde vše (včetně veškerého lidského jednání) posuzováno a hodnoceno z hlediska jeho souladu s potřebami a zájmy (skutečnými či domnělými) státu, který se stává ztělesněním národa. Velikost a význam národa jsou pak chápány jako funkce moci státu, a tato moc je měřena rozsahem jeho suverenity a kontroly určitého území. Pokud je glorifikace státu absolutní hodnotou pro národ i pro občana jakožto příslušníka národa – pak je vše v zájmu státu dovoleno, a dokonce je povinností udělat pro něj cokoli; a toto oprávnění je dáno samotnému státu i ve vztahu k jiným státům a jejich národům [tj. ospravedlnění válek a expanzí]. Je to tatáž forma nacionalismu, kterou měl na mysli básník a myslitel Grillparzer ve svém výroku o cestě vedoucí od lidskosti přes nacionalismus k bestialitě.
          Toto je koncept nacionalismu, který dnes převládá v našem politickém životě a veřejných debatách. Proto ti, kdo se staví proti bestialitě, musí přestat se snahou o začlenění do národního tábora; musí otevřeně prohlásit: My nejsme nacionalisté. A pokud hnutí, které se po tři generace prezentovalo jako židovský socialismus, toho není schopné –  nachází se na cestě k proměně v národní socialismus [nacismus].

– 6 –

Historický židovský národ byl jednotkou s výrazným národním charakterem, národem pro sebe mezi ostatními národy. Jeho nacionalismus byl toho typu, který byl popsán výše v bodě 1 [nacionalismus jako fakt a vědomí kontinuity]. Nebyl ztělesněn ve státnosti, nýbrž v organizaci kolem specifického hodnotového obsahu – židovského náboženství: Náš národ není národem jinak než skrze své učení [Tóru] (rabín Sa'adja Gaon). Toto bylo empirické tvrzení (ačkoli pro ty, kdo ho vyslovili, mělo samozřejmě i normativní význam), tvrzení o faktu, jehož platnost nezávisí na tom, jak je hodnoceno v dané době, ani na tom, jak je hodnoceno dnes. Židovský národ tuto skutečnost udržoval po desítky generací a existovala v něm jako národní podstata, aniž by vůbec potřeboval státní nacionalismus typu popsaného v bodě 2 [nacionalismus jako absolutní hodnota státu]. Od 19. století přestala být židovská identita jednoznačně definována judaismem. Židům, kteří neztratili své židovské vědomí, i když ztratili judaismus, nezůstalo jako národní obsah nic než státnost, jejíž hlavní podstatou není nic jiného než vojenská síla, a nacionalismus, který se neztělesňuje ve specifickém způsobu života, nýbrž v barevném kusu látky připevněném na tyči. Po odtržení od historického národního obsahu a při absenci schopnosti syntetizovat nové (hodnotné) národní hodnoty nebude národ, který se bude utvářet ve Státě Izrael (pokud se mu vůbec podaří utvořit), schopen rozvíjet nacionalismus jinak než podle modelu národa, jak ho definoval [Benito] Mussolini: jako skupinu lidí, kteří bojují společně. Z toho vyplývá, že ta část dnešního židovského národa, která se navzdory své zřetelné židovské identitě neúčastní vojenského nacionalismu, je hned od počátku vyloučena z tohoto nového národa. Většina, která má tento národ tvořit, je odsouzena k fašistickému nacionalismu.

Paradoxem naší skutečnosti je, že extrémními nacionalisty ve smyslu nacionalismu se specifickým národním obsahem jsou ve skutečnosti Neturej Karta a další charedim [ultraortodoxní skupiny], jejichž úzký horizont nacionalismu se omezuje na záležitosti specifické pouze pro judaismus a zároveň odmítá všechny hodnoty a výdobytky obecné lidské kultury, do které judaismus také patří. Zatímco naši samozvaní nacionalisté [tj. sionisté a sekulární nacionalisté] postrádají jakýkoli skutečný národní obsah.

– 7 –

Základním pojidlem nacionalismu národního tábora je Velký Izrael [Celá země Izrael]. To nikdy nemůže být židovský stát, ani ve smyslu státu Židů, protože v důsledku velmi dlouhé historie, kterou nelze napravit, existují v této zemi dva národy, z nichž každý si je celým srdcem vědom toho, že tato země je jeho vlastní. Velký Izrael nemůže být ničím jiným než židovským násilným vládním nástrojem nad jiným národem a existence této vlády bude záviset na nitce vedoucí z Bílého domu – dokud ji některý americký prezident nepřetrhne. Velký Izrael nemůže být ani demokracií, pokud je podstatou takového státu popření politických, a dokonce i občanských, práv pro populaci 1,5 milionu lidí (a pokud je jižní Libanon náš protektorát, možná 2,5 milionu). Navíc: Nemůže být ani právním státem, protože za Zelenou linií [demarkační linie příměří z roku 1949, hranice před rokem 1967] nemůže existovat žádná legální izraelská vláda, ale pouze vláda židovské pěsti v rukavici z americké oceli. A konečným výsledkem politiky Velkého Izraele bude vyhlazovací válka mezi Státem Izrael a celým arabským světem.

Za směřování k vnitřní i vnější destrukci nejsou nutně zodpovědní ti, kteří kráčejí po této cestě dnes, ale spíše ti, kteří před 17 lety dodatečně proměnili Šestidenní válku z obranné války ve válku dobyvatelskou. Od Neexistuje žádný palestinský lid (Golda Meirová) a Raději Šarm aš-Šajch bez míru, než mír bez Šarm aš-Šajchu (Moše Dajan), přes Sjednocený kibuc, který začal s osadami za Zelenou linií, a kolonizátory údolí Jordánu a Samařských hor, Jigala Allona a Šimona Perese, se táhne linie, na kterou navazují Begin [Menachem Begin], následován Šaronem [Ariel Šaron] a Rafulem [Rafael Ejtan], stejně jako nacionalističtí náboženští rabíni a jejich terorističtí žáci z Guš Emunim [Blok věrných].

– 8 –

Ze všeho, co se děje v národním táboře, a ze všeho, co se dělá v jeho prospěch, není nic ohavnějšího než fenomén agresivního státního nacionalismu zahaleného do pláště náboženské svatosti. Víra poskytuje zástěrku pro instinkty nadvlády a dobývání, pro lidské zájmy a touhy. Velikost, udatnost, sláva, síla i nádhera – které jsou ve svém biblickém původu božskými atributy – se aplikují na lidské instituce a lidské činy. Základní monoteismus judaismu je zničen: víra v Jediného [Boha] je nahrazena vírou v Trojici – svatost Boha, svatost Národa a svatost Země – zbožštěním toho, co není Bůh. V dějinách Izraele neexistuje pro tento fenomén žádná analogie kromě incidentu se zlatým teletem, který byl také obrovským náboženským fenoménem: lidé prosili, aby jim byl stvořen Bůh. Tele nemusí být nutně ze zlata; může to být země, národ, stát, dokonce i mesiášská vize. Dočká se Guš Emunim stejného konce jako stoupenci Šabataje Cviho [falešný mesiáš 17. století, jehož hnutí skončilo rozpadem a zklamáním]?

O samotném významu Země Izraele pro judaismus zde bude řečeno následující: Země Izraele [Erec Jisrael] není kolébkou judaismu ani kolébkou židovského národa, nýbrž posláním (z hlediska judaismu), které bylo uloženo židovskému národu po celé generace. Podstatou tohoto poslání není vlastnictví Země, ale dodržování Tóry v této zemi. Deklarace nezávislosti Státu Izrael začíná úmyslnou lží: V Zemi Izraele povstal židovský národ. Židovský národ nevznikl v Zemi Izraele, nýbrž přišel do Země Izraele již jako zformovaný národ. Tradiční historické vědomí judaismu vidí počátek národa (symbolicky) v Abrahámovi, našem otci, když v Iráku poznal svého stvořitele. Ke skutečnému zformování národa pak došlo (Dnešního dne jsi se stal národem) ve smlouvě uzavřené na poušti, v zemi nikoho. To nás učí, že národ není podmíněn zemí – Tóra byla darována v diaspoře [za hranicemi] a dokonce i většina její existence uvnitř židovského národa napříč generacemi byla v diaspoře. Období velké duševní síly a velké duchovní tvorby bylo období exilu [diaspory]. Bez poslání dodržovat Tóru nemá vlastnictví Země žádný náboženský význam. Historie ukazuje, že existence národa v jeho zemi byla možná, jak ukazuje prorok zkázy [Jeremiáš]: A vy jste přišli a znesvětili jste mou zemi, mé dědictví jste učinili ohavností. A jeho současník [Ezechiel] říká: Dům Izraele bydlí ve své zemi a znesvěcuje ji svým jednáním a svými činy.
          Ve skutečném historickém judaismu, který se ztělesňoval v životě podle Tóry a přikázání, nezaujala Země centrální místo, ani z ideologického, ani z praktického hlediska. To, co se nazývá přikázání osídlení Země Izraele patří k náboženskému folklóru a jeho význam byl čistě sentimentální. Jen hrstka z osobností Tóry, bázně a víry v judaismu ji představovala jako něco, co nás zavazuje,* a nikdy je nenásledovaly masy věřících Židů všech generací, které si udržovaly judaismus ve svém exilu. Význam Země Izraele pro judaismus jakožto Stát Izrael dnes spočívá v tom, že je základem a rámcem pro národně-politickou nezávislost židovského národa, který spočívá v povinnosti dodržovat Tóru; zatímco samotné vlastnictví Země nepředstavuje žádné naplnění náboženské hodnoty.

* Popravdě řečeno, Ramban [rabín Moše ben Nachman Gerondi, známý též jako Nachmanides] byl jediný, kdo zaujal tento postoj, a i on zdůrazňuje, že Země Izraele netrpí ty, kdo páchají přestupky. V Rihalově [rabín Jehuda ha-Levi] díle Kuzari [tzv. Kniha Chazarů] není vyjádřena nic než touha po návratu do Země, a nikoli náboženský příkaz ji dobýt a znovu získat pro sebe; odchod Přítele do Země Izraele na konci knihy je ryze osobní akt.

zdroj, přeloženo z hebrejštiny 7. 10. 2025