Odmítnutí služby
Čtyři korespondenční otázky a odpovědi na téma odmítnutí vojenské služby v Izraelských obranných silách (IDF).
JAK LZE ZABRÁNIT ZNIČENÍ?
16. 6. 1985
Vážený pane profesore Leibowitzi,
izraelská společnost se nachází v hlubokém morálním úpadku a duchovní zkáza dříve či později povede ke zkáze fyzické.
Většina obyvatel žijících zde opustila judaismus a ti, kteří se ho stále drží, se dělí na tábor udržování exilu a tábor mesiášské fantazie.
Sionismus splnil svou úlohu založením a upevněním státu, a hodnoty západní kultury se zde projevují v přejímání a napodobování jejích negativních projevů.
Chtěl bych se zeptat, zda k zastavení a změně směru nás může donutit jen katastrofa, nebo zda je možné změnit směr bez potřeby takových vyhlídek. Pokud ano, co může jeden mladý člověk nebo skupina mladých lidí udělat pro to, aby se tak stalo?
S úctou
A.
20. 6. 1985
Zdravím vás A.,
velmi věrně a výstižně jste představil jste naši realitu a obraz budoucnosti, který se v ní odráží. Na vaše slova a vaši otázku nelze odpovědět v krátkém dopise tak, aby to mělo skutečnou váhu. Pokud budete mít možnost přijet do Jeruzaléma, velmi rád si Vámi promluvím. Dnes jen tak naznačím: Vy a mnoho mladých lidí, kteří přemýšlejí a cítí tak jako vy, že jste schopni udělat velkou věc pro záchranu lidu, společnosti a státu. A to tak, že se spojíte – prostřednictvím osobních kontaktů mezi sebou, jeden s druhým a druhý s třetím – v jeden blok těch, kteří odmítnou vojenskou službu na okupovaných územích. Sloužíme celým svým srdcem v Izraelských obranných silách a odmítáme sloužit v izraelské okupační armádě." I kdyby váš počet dosáhl jen několika stovek, mohlo by to způsobit otřes ve společnosti a připravit půdu pro politickou i morálně-duchovní revoluci.
S pozdravem
Ješajahu Leibowitz
O POVINNOSTI DODRŽOVAT ZÁKON
S pomocí Boží
2. adar 5785, 23. 2. 1985
Vážený pane profesore Leibowitzi,
rád bych se zeptal, zda je podle vašeho názoru přípustné porušit zákon v demokratickém státě kvůli určité hodnotě nebo myšlence (ptám se na to v návaznosti na váš článek Cesta od nacionalismu ke bestialitě publikovaný v Haarec dne 5. 10. 1984). V této otázce mám na mysli zejména známé porušovatele zákona – na jedné straně ty, kteří odmítli sloužit ve válce v Libanonu, a na druhé straně aktivisty hnutí Guš Emunim. Jaký je mezi nimi rozdíl? Pokud byste mi mohl doporučit nějakou literaturu na toto téma, budu rád.
Předem děkuji
Š.
Chtěl bych také poznamenat, že rád poslouchám vaše promluvy na Galej Cahal (v rádiu IDF) na téma Věda a hodnoty. Díky těmto promluvám v 6:30 je pro mě čtvrteční ráno skutečně dobré ráno.
24. 2. 1985
Zdravím vás Š.,
odpověď na vaši otázku týkající se povinnosti dodržovat zákony státu je již obsažena v článku v Haarec, který znáte a o kterém se zmiňujete. Pouze ve vztahu k božímu příkazu (micvot) existuje povinnost poslušnosti. Stát a jeho legální vláda jsou lidské instituce, které existují a jsou udržovány pro lidské potřeby a zájmy, pro dobro člověka a lidu. Jejich význam pro člověka a lid je obrovský, a proto jimi moudrý a svědomitý občan neopovrhuje. Ale v konečném důsledku není stát nic jiného než nástroj, aparát a prostředek pro člověka a lid, a není hodnotou ani cílem, který stojí sám o sobě. I v demokracii je právo a pravomoc státu zavazovat své občany omezené, a proto je omezená i morální povinnost dodržovat jeho zákony. Tato povinnost je podrobena kritice nejvyšších lidských hodnot. Proto najdete u všech národů a kultur případy, kdy právě ti nejlepší občané porušovali zákony státu – někdy až do bodu násilné vzpoury. Například všichni izraelští proroci byli zrádci svého zkaženého státu a svých zákonných králů. Každý, kdo si nárokuje povinnost absolutní poslušnosti příkazům legitimní vlády, vznáší stejné tvrzení, jaké předložil Adolf Eichmann ve svém ospravedlnění.
Co se týče srovnání mezi těmi, kteří odmítli sloužit ve válce v Libanonu, a aktivisty hnutí Guš Emunim – ti první porušují zákony státu kvůli lidskosti, zatímco ti druzí zákony neporušují vůbec, ale jednají pod jeho ochranou a podporou v zájmu bestiální identity.
S pozdravem
Ješajahu Leibowitz
DOPORUČUJI VÁM NAJÍT SI JINÝ BOXOVACÍ PYTEL
Napsáno v reakci na Leibowitzovu kritiku Šulamit Aloni a strany RAC [Hnutí za občanská práva a mír] ohledně jejich postoje k otázce neposlušnosti.
13. 11. 1988
Vážený pane profesore Leibowitzi,
i moudrý a starý člověk si musí dávat pozor na svůj jazyk, aby nepronesl lživá slova a pomluvy.
Zdá se pane, že čtete a posloucháte jen sám sebe a své obdivovatele.
Připojené texty byly zveřejněny během volební kampaně, a nejen ty. (*Úryvky, které napsala Šulamit Aloni na podporu těch, kteří odmítli sloužit.)
Postarali jsme se o to, aby zástupci skupin Ješ Gvul a Ročník 21, a také ti, kteří odmítli sloužit z důvodu svědomí, byli na naší kandidátce do Knesetu. Vaši přátelé z Mapamu kritizovali ministra obrany za to, že na seznam zařadil Adiho Ofira, a tím legitimizoval odpůrce vojenské služby z důvodu svědomí.
Očekáváte, že 20 členů Knesetu podnikne kroky. Já stojím v čele 5 z nich. Pokud to neuděláme my, nikdo to neudělá. Proč tedy tak zběsile podkopáváte naše úsilí?
Navrhuji vám, abyste si i přes svou planoucí nenávist k paní Eichmann–Aloni, našel jiný boxovací pytel.
S veškerou úctou
Šulamit Aloni
16. 11. 1988
Vážená paní
poslankyně Šulamit Aloni
Kneset
Vážená paní Aloni,
zde je má odpověď na vaše tvrzení:
(1) Zařazení některých odpůrců na seznam kandidátů RAC do Knesetu je čin, který si zaslouží velkou chválu, a to jak ode mě, tak od těch větších a lepších než já. Nicméně, tento čin byl proveden jakoby tajně a ne otevřeně, jako by ho RAC chtěla skrýt před veřejností: Neviděl jsem ani neslyšel, že by strana RAC o tomto činu veřejně hovořila ve své volební kampani, ani ho nenaznačila, a proto neměl veřejný ani politický význam. Copak existuje někdo, kdo si pečlivě čte seznam 120 kandidátů, aby zjistil, kdo je na místech 87 až 97? Ani já jsem si nevšiml přítomnosti odpůrců na seznamu, a kdyby to bylo zdůrazněno, možná bych pro vás hlasoval.
(2) K podstatě věci: Spoléhám na osobní svědectví některých mladých lidí, kteří mě zaplavují svými návštěvami – někteří jsou vojáci nebo záložníci, kteří se vracejí ze služby na územích a byli očitými svědky zvěrstev, a někteří jsou sedmnácti-osmnáctiletí, kteří se brzy dostanou na základnu a tíží je strach, že budou nuceni proměnit se v židovské Eichmanny. Přicházejí za mnou, aby si vylili svou úzkost, protože u svých velitelů, vedoucích nebo instruktorů nenacházejí žádného porozumění. Ptají se mě, zda – v případě, že se rozhodnou odmítnout – existuje uznávaný veřejný orgán, který jim poskytne morální podporu. Někteří z nich jsou členy strany RAC nebo se považují za blízké RAC a říkají mi, že když se v této věci obrátili na lidi z vaší strany, bylo jim vaším jménem, paní Aloni, řečeno, že proti zlu politiky okupace a útlaku je třeba vést politický boj, ale že voják nesmí porušit rozkaz vydaný oprávněným vedením nebo oprávněným velením, a to bezpodmínečně, protože vojenská disciplína je nejvyšší povinností sboru nebo důstojníka – což je tentýž argument, který pronesl Eichmann při svém soudu! Jak to souvisí s vašimi slovy v dopise, který jste mi adresovala – nevím. Ani ve vašich článcích, které jste mi poskytla, nenacházím ani náznak povzbuzení a posílení pro ty, kteří odmítají službu, pouze výrazy shovívavosti a sympatií k nim – které ve skutečnosti k ničemu nezavazují.
Chtěl bych poznamenat, že nevidím odmítnutí služby jako výraz osobního svědomí, ale jako veřejný a politický boj s cílem zastavit směr vedoucí od lidskosti přes nacionalismus k bestialitě (výrok evropského intelektuála z Jara národů v roce 1848). Účinným prostředkem v tomto boji je odmítnutí služby.
S veškerou úctou
Ješajahu Leibowitz
CHYSTÁŠ SE UDĚLAT NĚCO VELKÉHO
20. 11. 1989
Vážený pane profesore Leibowitzi,
posílám Vám kopii dopisu, který jsem poslal veliteli své záložní jednotky, u které mám vykonávat záložní službu. Tento termín mě zastihl poněkud nepříjemným způsobem. Chystám se vydat novou básnickou sbírku a mé věznění mi nijak "nepomůže" v propagaci mé velmi osobní lyrické knihy. Spíše naopak. Navíc můj zdravotní stav letos v zimě není zrovna ideální. Na druhou stranu, návštěva lékaře nebo ochranky (jménem pracoviště) mi připadá jako vyhýbání se tomu, co je třeba udělat, a já chci opravdu povstat jako lev, s odvahou se postavit tomu, co vyplývá z naší politické analýzy. Posílám Vám tento dopis jako pokračování našeho rozhovoru.
S vděčností
Jicchak Laor
Pro Jicchaka Laora, s pokojem a požehnáním,
chystáš se vykonat velkou věc a neříkám to jen tak pro okrasu. První slovo v textu Šulchan Aruch (sloupek Orach Chaim) zní: Ať povstane [člověk], a Rema (autor poznámek k Šulchan Aruch) upřesňuje: Ať se nebojí těch, kdo se mu posmívají.
Z osobních kontaktů vím, že mnoho lidí (mladých i těch ne tak mladých) přemýšlí a cítí stejně jako vy a já. Stále však chybí ruka (nebo veřejný orgán), která by je zorganizovala a proměnila v hnutí a politickou sílu.
Buď silný a odvážný
Ješajahu Leibowitz
originál, dopis najdete v knize Chtěl jsem se vás zeptat, profesore Leibowitzi... Dopisy jemu a od něj, str. 417.
přeloženo 28. 9. 2025