OĎOBANÉ CUKROVÍ

V posteli si pluji,
duchna je mi mořem.
Čas jen tak odhaduji
a spánek je bludný kořen.

Horizonty hledám v dáli.
Tam jsou dveře, klika,
tu zas noc mi okno halí.
Židle, kresby, klíč co cinká.

Číslo jedna v erbu nosím.
Zrcadlo mi lže a krade.
Mouchy žebraj, nožky prosí...
v mé maso klást by chtěly mladé.

Čelo, pelest, čtyři nohy,
polštář kajutou.
Pro létání všechny vlohy.
loď na nebi s plachtou nadutou.

Výlevkou i zdířkou, oknem,
vylétám, Já, noční roj.
Pod kohoutkem snadno zmoknem.
Ty, vodo, muší rány zhoj!

Jsem já zemí kyprou,
budu i dobrým hnojem.
Třetím vlasem i tou chytrou,
prostě doslova pojem.

Prstí Nilskou v odlivu,
úrodným kompostem.
Jezte, hrejte si... jsem
shovívavý k muším radostem.

Psát se o mě, mluvit bude:
"Život dal životu!"
Fotit budou
co ze mne zbude...

Ooó, co hostil krásných much,
všechny v tmavém obleku vkus.
Jeho přítel – věrný Puch.
Jen si to někdo zkus!

Číslo jedna v erbu nosím,
už se o mě nemluví.
Mouchy žebraj stále, prosím...
Už jen samé pomluvy.

"V posteli si pluje,
sedá na pelest.
On žádné nohy
a mouchy šest!"

Jářku, to jsou lži.
Koukám do zrcadla,
které zas mlží.
Střepy, podoba vypadla.

Zbyly jen kosti,
vržou jak skříně,
hotel bez hostí.
Mouchy jsou svině!

Tak s nevděkem,
ztvrdlou ponožkou obracím směr.
Duchnou pluji až lítá peří
a tu slovo na závěr...

Povolte opasky, ať voda se čeří!