PONESU, CO UNESU

Upletl jsem si košík proutěný
a v něj se směnil.
Sílou, co ve mě vzklíčila,
po celou dobu se plnil.

Je lehká a opojná – žije!
Však těžká vůči světu.
Bojím se, strachuji, že
neunesu ji v plném květu.

Až se vrátím v hemžení,
štítem budu odrážet škůdce.
Pocity prázdné a lehké snění,
všechny lascivní svůdce.

Ponesu, co unesu
a je to pár švestek i jedna.
Bít se budu, rozjímat a Žít,
by příbytkem měla býti bedna.

*Kloster Magdenau