Sen krále Dumuziho

Starověký "thriler" vypráví o smrti Dumuziho (Tammuze), sumerského boha vegetace a plodnosti, milence a manžela bohyně lásky Inanny (Ištar), boha pastýřů, obrazu ideálního vládce – pastýřského krále, který o svůj lid pečuje tak, jako se pastýř stará o své stádo.

Nitro mladého pastýře Dumuziho je naplněné slzami. Vyšel za město do stepi, přes rameno nese žezlo – pastýřskou hůl a naříká nad svým koncem: "Ó stepi, pole, bažiny – naříkejte se mnou! Ó raci, naříkejte v řekách! Žáby ve strouhách svým kvakotem naříkejte se mnou! Má matka ať zapláče, ať pláče má matka Duttur, neboť už mi nenachystá pokrm, neodpovím, když na mne zavolá – neví, že zemřu. Ó stepi, ty jí to můžeš říci, ty to sděl mé matce, která mě porodila. Ať pro mne pláče tak jako má sestřička!" Nato se uklidnil a lehl si na zem.

Král Dumuzi ulehl a v poklidu usnul. Tu se probudil ze sna a roztřásl se. Promnul si oči, zděšen tím, co se mu zdálo a zavolal na své sloužící: "Přiveďte mou sestru! – Písařku, která umí zapsat mou řeč. Pěvkyni, jež umí zazpívat mou píseň. Bystrou dívku, která mi rozumí. Moudrou ženu, jež umí vykládat sny! Přiveďte Geštinannu! Chci jí vyprávět svůj sen!"
          Když Geštinanna dorazila, s důvěrou se na ní obrátil: "Zdál se mi sen má sestro. V tom snu pro mne vytrhávali rostliny ze země. Ty však zároveň bujely a stačily dorůstat. Viděl jsem, jak na mne rákos kývá svou palicí. Nato se ukázaly rákosy dva, z nichž jeden setli a odnesli. Tu vysoké stromy tyčily se nade mnou v lesích. V ovčíně mi svaté žářiště vodou polévali. Pokličku z mé svaté máselnice odnesli. Můj svatý pohár zavěšený na kolíku na zem shodili. Mou pastýřskou hůl ukradli. Orel v ovčíně jehňátko uchvátil, jestřáb polapil vrabce v rákosí. Kozli pro mne vláčeli prachem své vousy z lazuritu. Berani svýma statnýma nohama pro mne hrabali v zemi. Nakonec zpřevraceli máselnice, nikdo už netloukl mléko. Poháry zpřevrhali. Nato jsem zemřel a můj ovčín, mé království se ve větru rozplynulo."
          Geštinanna odpověděla Dumuzimu: "Můj bratře, sen, který se ti zdál, nevěstí nic dobrého. Vyložím ti jej však: Neustále dorůstající rostliny jsou lupiči, kteří na tebe ze svých stepních skrýší neustále útočí. Jeden rákos značí tvou matku, kývá na tebe hlavou. Dva rákosy, z nichž jeden odnáší, jsme my dva – jistě nás rozdělí. Vysoké stromy, které se nad tebou dokola tyčí, jsou diví muži – chytnou tě jak beránka v ohradě. Obraz vody vylévané na tvé svaté žářiště značí uhašení života v ovčíně, který se stane tvým domem smrti. Pokličku, co odnesli z tvé svaté máselnice, té se jistě chopí zlý člověk a zamezí vší hojnosti. Tak jako tvůj svatý pohár, co visel na kolíku a na zem ho shodili, z klína své matky budeš shozen. Tvou uloupenou pastýřskou hůl, tvé královské žezlo jistě spálí jeden z těch služebníků podsvětí, neúnavných lovců, jeden z těch nelítostných vykonavatelů moci říše mrtvých. Bude tě klovat do šíje jak orel, který v ovčíně uchvátil jehňátko. Jako jestřáb v rákosí polapí vrabce, vrhne se na tebe lovec přes ohradu. To, že máselnice ležely pohozené a ustalo stloukání mléka, žes zemřel a tvůj ovčín, tvé království se ve větru rozplynulo značí, že tvé ruce dají do pout a paže ti spoutají řetězy. Nebeské bude smýkáno podsvětním. Jako kozli vláčeli prachem své vousy z lazuritu, tak já v nebi budu cuchat své vlasy pro tebe a truchlit budu. Tak jako berani statnýma nohama pro tebe hrabali zem, já svými nehty jako hřebenem rozdrásám svou tvář!"
          Sotva ta slova s bolestí vyslovila, řekl jí Dumuzi: "Sestro, vystup na pahorek, na posvátné návrší. Nechoď tam však vznešená! Nejprve rozdrásej své nitro, rozdrásej své tělo, roztrhej svůj šat a rozervi svůj klín. Až na pahorek vystoupíš, pozvedni svůj zrak! – Lidmi proklínaní lovci z podsvětí připlují po řece, v rukou budou držet dřevěná pouta. Moc dobře ovládají dřevěné jho, které nikdo neumí uvolnit!"
          Tak Geštinanna vystoupila na pahorek a pozvedla svůj zrak, natáhla svou šíji. Tu k ní promluvila přítelkyně Geštindudu: "Přicházejí si pro něj! Všichni ti lovci z podsvětí!" Geštinanna se zachvěje: "Opravdu jsou už tady? Je to pravda, má milovaná rádkyně?" "Ano, jsou tu," praví Geštindudu, "ukážu ti je, ty lovce, kteří dovedou spoutat šíje!" Nato Geštinanna naléhá na Dumuziho: "Můj bratře, to po tobě lovci z podsvětí prahnou! Jdi a skryj se ve vysoké trávě!" radí mu. "Má sestro, schovám se v travinách, avšak neříkej jim za žádnou cenu, kde jsem," prosí Dumuzi. "Skryji se v bylinách, schovám se v houští, ulehnu i do vyprahlých koryt podsvětí – schovám se v samotné říši mrtvých, kde mne snad hledat nebudou, jen mne neprozraď," obává se Dumuzi. "Kdyby mne přinutili prozradit tvůj úkryt, nechť mne zadáví pes – tvůj ušlechtilý černý pastýřský pes," ujišťuje ho Geštinanna, načež dodala: "Neříkej nikomu, ani příteli, co jsme si domluvili, bratře můj! Kéž se tvůj přítel nestane tvým sokem! Až po tobě budou lovci pátrat, zahyneš, pokud tě prozradí!"

Ti, kdo si přišli pro krále Dumuziho, jsou rozliční a děsiví. Neznají obětní potravu ani obětní nápoje jako bohové. Nejedí odsypanou mouku, nepijí ulitou vodu, nepřijímají dary – jsou neúprosní a nelze je obměkčit. Se svými ženami se nemilují, neboť žádné nemají. Nelíbají rozkošné děti. Ani hořkého česneku neokusí, nejedí ryby, ani pórek ze zahrad. To jsou oni: Dva muži vyšli proti králi Dumuzimu z města Adabu. Jsou jak bodláky ve vyschlém řečišti, jak hloží ve smrduté vodě. Dva muži vyšli z Akšaku. Pouta si nesou přes ramena. Dva muži vyšli z Uruku. Na opascích kyje, jež drtit hlavy dovedou. Dva muži vyšli z Uru. Zářivě odění vyslanci podsvětí se vylodili na břehu. Dva muži pak vyšli z Nippuru. Ti všichni si přišli pro krále, všichni křičí: "Sem, pojďte sem!" a jdou cestou k ovčínu s ohradou.

U ovčína lapili Geštinannu a nabídli jí blahodárnou říční vodu, aby prozradila, kde se Dumuzi schovává. Nepřijala. Nabídli hojnost obilného pole. Také nepřijala. Tu menší lovec pravil tomu velkému a lstivému: "Nikdo nikdy neviděl, aby sestra bratrův úkryt prozradila. Pojďme, zajděme k jeho příteli!"
          Téhož dne pak navštívili Dumuziho přítele. Také jemu nabídli blahodárnou říční vodu – a on ji přijal. Nabídli i hojnost obilného pole a on vše přijal. "Můj přítel se ukrývá v trávě, kde však, to nevím," prozradil Dumuziho úkryt. I hledali lovci Dumuziho v trávě, nenašli však nic. "Ukryl se v bylinách, avšak nevím kde," prozradil. Hledali lovci Dumuziho v bylinách, nenašli však nic. "Schoval se v houští, avšak nevím kde," poradil ještě. Hledali Dumuziho v houští, nenašli však nic. "Jistě leží ve vyprahlých korytech podsvětí, kde však, to nevím," prozradil nakonec.
          Chytili pak Dumuziho v podsvětí. Ten zbledl a dal se do pláče: "Ve městě mi sestra život zachránila, avšak přítel za městem mě smrti vydal! Když má sestra na ulici dítě do rukou vezme, políbí ho. Když dítě uchopí přítel, nepolíbí jej!" Lovci ho obklopili a vypustili stojaté vody. Z provazů si upletli síť, lano si na něj připravili, nařezali dlouhé tyče. Ten, který stál před ním, do sítě jej lapil. Ten, který stál za ním, tloukl ho rukama. Ruce mu svázali pouty, paže spoutali řetězy.

Tehdy Dumuzi jak dítě pozvedl ruce k Utuovi v nebi: "Ó bože Utu, švagře můj! Jsem ten, kdo potravu Inanně přiváží. Ten, kdo svatební dary jí nosí. Ten, kdo její svaté rty líbává, kdo se svatým klínem Inanny se miluje!* Kdybys mé ruce v gazelí kopýtka proměnil, mé nohy v gazelí běhy, mohl bych uniknout lovcům, prchnout stepí a schovat se v jejích zákoutích."
          Bůh Utu jeho pláč přijal, jako šlechetný muž se nad ním slitoval. Když ho proměnil v gazelu, uprchl Dumuzi lovcům do lůna přírody a skryl se v zákoutích rozlehlých pastvin, kde si zachránil život. Hledali jej, avšak nalézt ho nemohli. Tu si řekli: "Pojďme, prohledejme zákoutí stepi!"
          I znovu chytili Dumuziho, obklopili ho a vypustili stojaté vody. Z provazů si upletli síť, lano si na něj připravili, nařezali dlouhé tyče. Ten, který stál před ním, do sítě jej lapil. Ten, který stál za ním, tloukl ho rukama. Ruce mu svázali pouty, paže spoutali řetězy.

Opět Dumuzi prosil Utua o pomoc ve jménu Inanny,* aby jak gazela mohl prchnout lovcům a útěkem si zachránil život. Bůh Utu jeho slzy přijal, jako šlechetný muž se nad ním slitoval a proměnil ho v gazelu. Uprchl tak Dumuzi lovcům a zamířil k lidem, do domu své staré sestry Belili, kde zvolal: "Stařeno! Já nejsem obyčejný muž, jsem manželem bohyně Inanny! Jen až odliješ obětní vodu, dej mi pít, až odsypeš obětní mouku, dej mi jíst!" Když tak Belili učinila, posadil se uvnitř. Poté stařena vyšla z domu. Lovci jí spatřili a rozmlouvají mezi sebou: "Pokud se tu Dumuzi neukrývá, proč má v očích takovou hrůzu, proč tak děsivě křičí? Dumuzi tu jistě přebývá! Pojďme, vstupme do domu staré Belili!"
          A opět Dumuziho lapili, obklopili ho a vypustili stojaté vody. Z provazů si upletli síť, lano si na něj připravili, nařezali dlouhé tyče. Ten, který stál před ním, do sítě jej lapil. Ten, který stál za ním, tloukl ho rukama. Ruce mu svázali pouty, paže spoutali řetězy.

I vztáhl Dumuzi jak chlapec ruce k nebi a prosil o pomoc: "Ó bože Utu, švagře můj! Jsem ten, kdo potravu Inanně přiváží. Ten, kdo svatební dary jí nosí. Ten, kdo její svaté rty líbává, kdo se svatým klínem Inanny se miluje!* Kdybys mé ruce v gazelí kopýtka proměnil, mé nohy v gazelí běhy, mohl bych uniknout lovcům, prchnout do svatého ovčína, ovčína mé sestry." Bůh Utu jeho slzy opět přijal, jako šlechetný muž se nad ním slitoval a proměnil mu ruce v gazelí kopýtka, změnil mu nohy v gazelí běhy. Zachránil se pak Dumuzi úprkem do svatého ovčína, ovčína své sestry, domů.
          Když dorazil, spatřil Geštinannu, jak volá k nebi, jak volá k zemi – její pláč zakryl celý obzor jak plášť, rozprostřel se jak plátno. V zármutku a lidem na očích si rozškrábala oči, tvář i uši, ve skrytu pak rozdrásala své hýždě. Volala na Dumuziho: "Bratře můj, v truchlení pro tebe budu bloudit ulicemi!"

Zpovzdálí Geštinannu pozorovali i lovci a rozmlouvali mezi sebou: "Pokud se tu Dumuzi neukrývá, proč má v očích takovou hrůzu, proč tak děsivě křičí? Dumuzi tu jistě přebývá! Pojďme, vejděme do ovčína, vejděme do stájí!"
          Když do ovčína vstoupil první lovec, zničil závoru. Když vstoupil druhý, zapálil pastýřskou hůl a zlomil moc vladařského žezla. Třetí odnesl pokličku svaté máselnice a hojnosti zamezil. Čtvrtý shodil na zem svatý pohár, co visel na kolíku a do bezmoci uvrhl. Když do stájí vstoupil pátý lovec, pohodil máselnice, zpřevrhal poháry a Dumuzi zemřel – ovčín se ve větru rozplynul.

POZNÁMKY

DUMUZI: Pravý/věrný syn (Syn života, přeneseně také Věrný pastýř, Beránek), božský pastýř–král, manžel a milenec Inanny, bůh vegetace, zemědělský bůh spojovaný s jarní bujností, která během vyprahlosti letních měsíců zajde – zemře.
DUTTUR: Matka ovce (Božká ovčí matka), Dumuziho matka.
GEŠTINANNA: Nebeská vinná réva (Božská réva), Dumuziho sestra.
GEŠTINDUDU: Vinná réva z úbočí (kopců), původně samostatné božstvo, později ztotožněná s Geštinannou.
BELILI: Nářek (Běda), Dumuziho starší sestra.
UTU: Slunce (Světlo), bůh slunce a spravedlnosti.
INANNA: Paní nebes (Královna nebes), dcera boha měsíce Nanna, Večernice a Jitřenka – Venuše,  bohyně lásky a války, Dumuziho milenka a manželka.
"LOVCI": v sumerském originále se nalézá pojem galla – pronásledovatel, vykonavatel z moci úřední. Latinské exsequi  (executor) tento pojem dobře vysvětluje (doslovně následovat nebo dovést do konce, případně dovést k cíli – vymoci právo). Přeneseně pak jde o nepřítele, protivníka, podobně jako v případě hebrejského satan (žalobce). Obecně vzato byli galla démonští vykonavatelé moci podsvětí, bohyně Ereškigal, jejichž úkolem bylo odvlékat duše (nebo i bohy, jako v případě Dumuziho) do říše mrtvých.

Text je upravený kompilát překladů sumerské smuteční písně (Blahoslav Hruška, Lubor Matouš, Jiří Prosecký a Jana Součková – Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách: Dumuziho sen, ODEON 1977,  The Electronic Text Corpus of Sumerian Literature: Dumuzid's dream, Faculty of Oriental Studies, University of Oxford, 1998–2003.

POZNÁMKY

Na noční obloze Mezopotámie vidí pozorovatel srpek měsíce položený, což vede k symbolice loďky, která pluje nočním nebem od soumraku do úsvitu – Inanna jako Večernice a Jitřena. Tento jev, kdy rohy měsíčního srpku směřují vzhůru, je typický pro jarní měsíce. V symbolice básně je tak Inanna jako nenaložená bárka, prázdný ženský klín, který si žádá naplnění.

Vytvořeno na základě anglického překladu sumerského textu z knihy Diany Wolksteinové a Samuela Noaha Kramera (1983), Inanna: Královna nebes a země: Její příběhy a hymny ze Sumeru, Harper&Row Publishers.

vytvořeno 10. 2. 2026, aktualizováno 16. 2. 2026