Sen za bouřky

Drsný a syrový sen s typickým prolínáním nesouvisejících skutečných lokalit a osob. Absurdní mix, který působí tak přirozeně, když spíte. Tento sen mnou pohnul tak, že jsem jej zapsal, abych nezapomněl.


V červené škodovce sedíme s paní, kterou znám. Vezeme s sebou dítě. Jedeme Mládežnickou ulicí kolem kapličky do parku. Tam zastavíme u velikého domu. Jím je třeba projít, abychom se dostali dál, neboť jiná cesta nevede než tímto domem. 

Vejdu dovnitř sám. Vydám se po schodech vzhůru a hledám cestu domem. Procházeje chodbou, narazím na manžele obývající dům – v pokoji uprostřed chodby. Znám je. Zeptám se jich, jestli mohu projít a oni na to, že ano. Vypadá to tu jako u kamarádky v obýváku.

Procházím dále domem. Je tmavý, tmavý... jen okna bílá. Dojdu konce – k velkým vstupním dveřím. Vyjdu se podívat ven. Je po dešti. Před vchodem je plot vystavěný do čtverce. Je v něm otevřená branka. Tu se kovovou petličkou na vrchu snažím zavřít. Proč?

Kolem jde tmavě oblečený muž. Má urousané delší vlasy. Tak tři dny se neholil a v ruce nese jakýsi zprohýbaný drát, silný kovový drát. Jako nějaké nářadí na zdvihání něčeho. Civí na mne ledovým pohledem. Má snaha, moc mi to zavírání nejde, je skoro u konce. Kdežto on, špinavý a trochu mokrý muž, se začíná vkliňovat svým nástrojem do mého snažení a dobývá se dovnitř. Pohledem do jeho ledové tváře pochopím, o co mu jde, načež vyrazím zpět – zavírám vstupní dveře, vyběhnu po schodech až do posledního patra a prchám přes dům.

Dolezu na druhý konec, přes všechny ty schody. Dole v přízemí je místnost podobná zimní zahradě. Tam na čalouněném kanapi z trubek sedí ti dva manželé, co jim patří dům. Na nich se s úsměvem povaluje Karolína. Ač se mnou Karolína nepřijela autem, vnímám ji jako spolujezdkyni. U nohou jí leží deka. Spali a souložili spolu všichni tři, to vím. Vytušil jsem to. 

Zamknu přední dveře a vylezu po schodech na horu, poté běžím opět přes celý dům v hrůze zkontrolovat dveře, jestli se ten muž nevloupal do domu. Cestou pojídám arašídy, které mám v kapse. Když dorazím ke dveřím, zjistím, že na zadní straně domu je teď  to, co bývalo na přední.

Vydám se zpět ke schodům. Tentokráte jsou však jako šnek – točité vedou vzhůru, bůhví jak vysoko. Přesto na hoře spatřím shluk postav. V ruce držím buráky a jím je, zakuckám se jimi. Postavy zatím dorazí ke mně. Pošťuchují mne cestou zpět a derou se k manželům a Karolíně. Chvíli se je snažím zastavit a pak mi dojde, o co tu kráčí.

Úprkem od nich vyrazím varovat ty tři dolů do té místnosti – zavelím jim, ať se skryjí. Oni zalezou pod deku na tom kanapi, kde se vyvalovali. Já si beru nůž. Jsou tu jenom vroubkované. Vezmu si tedy podobný tomu, co jej používám doma. S ním mám ruku jistou. Odcházím a tentokrát Karolíně došlo, co se děje.  Podává mi "nůž na kukuřici", jak říká. Je takový zvláštní. Jeho široká obdélníková čepel je plechová, zasazená do válečku, který vede do jílce. Byl vykousaný, ne rozbitý, ale poškozený. Takový menší zubatý sekáček.

S tímto vybavením se vrhám na vetřelce –  oni už schází do místnosti a dělají při tom strašný bordel. Nějací pobudové, jakoby si tu chtěli udělat doupě. Jednoho z nich zraním. Má čepici staženou až k obočí. Spustí se mela. Je slyšet řinčení rozbíjejícího se skla – někdo vyrazil okna.

...

Já jsem pobodán, Karolínu podřezali jako prase. A ti manželé? Ona ubodána k smrti. Když zabíjeli jeho, měl tvář slovenského herce Nogy (jeho krk je velmi vhodný pro takovou scénu). Za vlasy mu stáhly hlavu dozadu a velkým střepem podřezali hrdlo, které měl díky ohryzku pěkně klenuté. Rozbitými okny pršelo do místnosti. Všude bylo mokro a krev. Neznámí rabiáti se mi smáli obličeje. Utekl jsem oknem ven.

Ocitl jsem se na statku v zahradě u prarodičů. V zahradě při silnici. Schoval jsem se do vysoké túje. Snad nekoukám, snad mi nejsou vidět ruce, kterými kolem sebe stahuji neposedné chvojí. Leje ze mě krev; z rukou, nohou.

Skrytý v túji vidím odevšad přicházet postavy. Mají namířeno do dvora cestou od sádky. Přichází mnoho mladých lidí, studentů. Vypadají všichni jako pobudové. Vcházejí vraty do stavení. Povídají si, smějí se. Procházejí i cestou od silnice, kolem mých zad – cestou do kopce, brankou nahoru k sušákům. Cítím tíseň a strach.

Zjistil jsem, že mi koukají nohy a z pod túje vytéká krev – musí to být vidět. Vidí to... a přesto. Proč si mne nevšímají? Bojím se...


V této chvíli je můj sen přerušen. Sestra s matkou mne budí. Je bouřka, buřina... leje jakoby naposled. Hnědým nebem se táhne světlo. Mamina křikne z vedlejší místnosti – v její pracovně je otevřené střešní okno, pod kterým se rozlévá louže. 

Po bouři vše čisté... jako nové.


vytvořeno 2006, aktualizováno 5. 9. 2024