Radost a nepřicházející konec

Deník z cesty po Dánsku. V roce 2014 jsme se vypravili kamionem z České republiky do Kodaně. Vydali jsme se na kolech trochu pročesat dánskou krajinu, zažít dobrodružství. Možná trochu jako tenkrát, když jsem sám na kole objížděl ostrov Fyn. Zahlédnout krásu tamních břehů, ladnost a střídmost zvlněné krajiny, lépe poznat sebe, nás dva.

pondělí 4. 8. 2014

NEPŘÍZEŇ

Naše vyhlížená cesta do Dánska se už zpočátku trochu zkomplikovala. Ani teď, když píši tento zápis, není zcela jisté, zda se tam dostaneme. Z původně plánovaného pondělí se výjezd přesunul až na středu. Rozhodli jsme se, že nebudeme sedět na zadku a uděláme si trochu výlet. S odvozem se potom setkáme někde po cestě, u dálnice, nejlépe poblíž Benešova.

Tak jsme v pozdním odpoledni vytáhli dvě těžce naložená kola do lokálky a zamířili do Obrataně. Nutno podotknout, že nám ten vlak málem ujel. Nějak jsme nečekali, že s takovými tanky pojedeme jak šneci.

Cestou vlakem promýšlíme, kam se podíváme a kde že v noci budeme spát... a ono lije. Vlastně to ani není takové překvapení. Psí počasí bylo téměř celý den. Zem je všude podmáčená. Vyhlídky na pohodlné spaní ve stanu jsou mizerné.

ROZJEZD

Dojeli jsme do Obrataně. Nasedáme na kola. Člověk si najednou začne připadat opravdu jako na výletě. To, že jsme pryč od nás, se dalo zjistit hlavně podle krajiny – touto chvílí počínaje nás čekaly šnečí výjezdy do kopce, následované fičáky dolů.

Chtěli jsme se utábořit někde před Pacovem, který bychom další den prolezli, a nějak se stalo, že jsme strašně rychle dojeli až na místo. Tak jsme se vraceli, ale jen kousek, protože Tom našel docela pěknou zašívárnu – loučku mezi kukuřičným polem a hodně živým rybníkem. Mně se to ze začátku moc nezdálo, bylo tam celkem mokro a toužila jsem po lese. Ale dalo se předpokládat, že mokro bude všude.

Během chvíle jsme postavili stan, povečeřeli a za zvuků všech těch rybničních potvůrek usínali. Ještě chvíli se mi zdálo, že nám cosi očuchává stan, ale nakonec se ráno ukázalo, že to byl nějaký pták.

úterý 5. 8. 2014

Už kolem sedmé nás probouzeli místní živočichové, odpočaté mysli a nízko letící letadlo. Zvlhlý orosený stan se sušil pod ranním sluncem a my mezitím posnídali na lavičce u božích muk schovaných pod letitými kaštany. Vše jsme spakovali a vydali se do nedalekého Pacova.

Asi dvě hodiny jsme se tam poflakovali kolem kostela, opraveného zámku a starého pivovaru. Projeli jsme městským parkem, takovým kouzelným a zároveň dost samorostlým, se třemi rybníky, a pokoušeli se najít židovský hřbitov. Vzali jsme to uličkou s barokními staveními a potom ho našli v okrajové části města mezi chalupami. Zde jsme také posvačili.

Potom už jsme mířili do Mladé Vožice. Cesta to byla úmorná, z kopce do kopce, ale odměnou byla malebná místa a výhledy, které jsme míjeli. Potkávali jsme veliké usedlosti, dneska už většinou zchátralé, ale svědčící o tehdejší bohatosti kraje. Ve Vožici nás po krátké obhlídce kostela a zámečku zastihl déšť, tedy jsme se tu trochu zasekli. Na druhou stranu jsme tu pořídili celtu pod stan a na přikrytí kol. Na náměstí Mladé Vožice podnikají převážně Vietnamci. Vkus těchto obchodů není valný, tím i ráz náměstí, ač historie by svědčila o opaku.

Po dešti jsme vyrazili po cyklostezce nahoru ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jako cyklo to tedy nevypadalo, kola jsme před sebou tlačili, míjeli jsme zastavení křížové cesty. Malý kostelík na kopci byl posazen na parádním širokém schodišti a sliboval pěkný výhled, za kostelem vztyčili tři kříže. Hezké klidné místo, jen měl někdo praštěný nápad udělat si tady ve skále pod kostelem hrob sochaného Ježíše se všemi možnými cetkami, no pěkně ujeté místo. Kopec, na kterém stojí kostel, se jmenuje Hrad – v dobách minulých tu hrad stával. Po jeho vyplenění zde byla vystavena kruhová kaple. Později přistavěna loď. Poslední majitel, který krom lodi postavil i hrobku, vlastnil hrad Šelmberg.

Vyjeli jsme odtud po "cyklostezce" na zříceninu hradu Šelmberg. Ve skutečnosti stezka vedla ze strmého krpálu dolů úzkými kluzkými cestičkami plnými šutrů. Po chvíli zkoušení tou cestou sjet, jsem se rozhodla nerozbít si čuňu a sešla jsem po svých. Tom si toto dobrodružství ve zdraví dopřál. Ty tři kiláky na Šelmberg se děsně táhly, ale cíl stál za to. No, cíl... původně jsme, neznalí zdejšího terénu, chtěli dojet až někam k Blaníku.

ŠELMBERG

Zřícenina Šelmberku je volně přístupná, ale leze se na ní přes takovou naučnou stezku. Nějací nadšenci tady dělají program pro přiblížení života ve středověku a přes léto si tu pěkně žijí. Prošli jsme si zříceninu a s nápadem přespat zde jsme se vrátili zeptat správců. A vážně se to podařilo. Trochu jako ve snu, spát pod hradební věží. Zastavení, která prováděla životem ve středověku, představovala například pec na chleba, pilu, truhlárnu, tkalcovnu, zbudované dřevěné hradby s hláskami apod. Bylinková zahrádka uvítá příchozího jako první, neboť je před správcovským domem. Tam jsme i načerpali vodu. Tehdejší život tu nahrazovaly ovce okusující okolí věže. Pak přezvonily na trosky, poté na dvůr. Do toho byl až do večera slyšet hlahol hrajících si dětí ze správcovského domku. Jedna ovce měla neuvěřitelnou potřebu drbání, neustálou. Drbala se o cokoliv, co stálo vedle ní. Ploty tedy byly někde dost rozviklané. Jedna ovce měla vlnu jak černoch vlasy. Postavili jsme stan, večeřeli s výhledem na Šelmberg a kolem běhaly pasoucí se ovce. Romantika jako blázen.

Pozn.: Ovce jsou buď blbé, nebo statečné. Vypásají i trávu rostoucí v druhém patře kamenných trosek.

středa 6. 8. 2014

Domluvili jsme se s naším odvozem, panem Kadlecem, že pozměníme své utopické plány – setkat se v Benešově – a k nákladu nás a kol dojde na benzíně ve Voticích.

Ještě jsem posnídali v troskách hradu a vydali se na cestu s myšlenkou dostat se do Votic co nejrychleji, bez flákaček cestou ve vesnicích. Ale cesta utíkala rychle, tak jsme se přece na některých hezkých místech stavili.

SMĚR VOTICE

Překrásné cesty, které ale vůbec nejsou pro cyklisty, jsou u Moravče. Mají tam pěknou rozhlednu, ale on jí člověk vlastně ani nepotřebuje, aby měl úchvatný výhled. Nějakou chvíli jsme strávili v Neustupově, kde mají obstarávaný, leč nevyužívaný kostel s románskou věží. Cestou na mezi jsme se potěšili výbornými ostružinami. Za chvilku už jsme byli ve Voticích, a ještě bylo dost času se porozhlédnout. Stavěli jsme se u "Božího hrobu", což je taková pěkná kaplička, která má kopírovat Ježíšův hrob v Jeruzalémě. Dál potom omrknout funkcionalistický husitský kostel, židovský hřbitov a barokní kostel. Kolem centra je mnoho historických staveb v ne zrovna utěšeném stavu. K tomu dost rozlehlých. Taktéž církevní (katolické) pamětihodnosti jsou dosti rozlehlé (klášter). Zase další milé město, mít více času, podívali bychom se víc, i třeba po náměstí. Ale bylo třeba frčet na Shellku.

čtvrtek 7. 8. 2014

KONEČNĚ NA CESTĚ

Cesta kamionem rychle utíkala. Vedla ve směru Ústí nad Labem, hranice, Německo a Dánsko. Ústecko je vždy potěšením pro oči a duši. Úchvatný rozhled, zvlášť při tak pěkném počasí, uvedený Řípem a pokračujícím horizontem plným homolí na rovině.

Večeřeli jsme v Německu. Klohnili jsme na vařiči sedíce na obrubníku parkoviště. Zpočátku jsme hledali nějaké to posezení, ale cpát se s vlastním do podniků, i když skoro zavřených, se nám nechtělo. Jak jsme tam tak pobíhali, v náručí pytlíky, vařič a lahev s vodou a ešusy, vyběhl na nás kamioňák ze své kabiny. Spoře oděn (jen do slipů) nám cosi vyčítavě říkal (asi německy). Tak jsme šli na ten obrubník před náš kamion. Asi se domníval, že tipujeme, či obtěžujeme. Z oteckových vyprávění vím, že na parkovišti pro kamiony narazíte na leckoho (jehovista, ukojitelka všerůzných tužeb, prodejce hodinek, ...).

Trajektem jsme vypluli z Rostocku do Gedseru na dánském ostrově Falster. Cestou jsme se osprchovali a užívali si pohledu na všudypřítomné moře. Naplánovali jsme několik variant cest, podle toho, jaký bude náklad kamionu. Nejlepší by bylo, kdybychom se mohli podívat jak do Kodaně, tak na Fyn.

Následovala další cesta kamionem a pro mě první uvědomění, že jsme fakt v Dánsku, ač to prvně vypadalo, že všechny plány ztroskotají.

[Za počáteční nepřízeň jsme byli nakonec rádi, neboť dodala našemu výletu na kontrastu. Barokní krajinu Čech po několika hodinách vystřídala střídmá krajina Dánska. Projeli jsme portálem do jiné dimenze. Plahočili se tu i tam.]

DÁNSKO

Zanedlouho, asi po 20 km, jsme vytahovali kola z kamionu a mohli jet. Hned jak byla možnost, stavěli jsme se na pláži. Smočili jsme nohy ve studeném moři, procházeli se po břehu, až jsme došli do přístavu. Vůně tlejících chaluh, která vyvolávala dávivý reflex, mírně kazila celkově hezký dojem z místa, ale o kus dál bylo už zase cítit jen moře. Lituji těch, kteří měli za tím hnojem chaty. Od moře byl pohled takový: voňavé moře, neuvěřitelně smrdutý hnůj (nepamatuji se, jak zapáchal, jen na tu snahu se nepozvracet), cesta, malebné šípkové keře s velkými plody, chaty (též malebné), a zeleň. Prostě jen ten PUCH.

Nasedli jsme na kola a já hned po několika kilometrech píchla o nějaký drát. Byla jsem na sebe naštvaná, že takhle kazím výlet, ale co se dalo dělat. Šli jsme shánět nářadí, abychom tu duši zalepili. Naštěstí byla nedaleko prodejna kol i se servisem. Nářadí jsme tedy sehnali. Potom ještě tak hodinu trvalo, než bylo dílo dokonáno. Prodavač byl hodný, chodil radit, protože jsme evidentně vypadali trochu neschopně. Vyjeli jsme dál, bála jsem se, že kolo bude utíkat, ale drží pěkně.

Jak bezstarostná jízda, krom píchnutí, po tak rovinatém kraji. Placka! Placka až do Kodaně. U moře placka, všude placka. Na rozdíl od ostrova Fyn, který je vůči zdejšímu vrchovina. K pohodlí terénu se přidává ještě pohodlí kulturní. Všude cyklostezky, až do centra. Nikde se nemusíte dát do řeči s auty. Jedete jako šlechta!

KODAŇ

Za chvíli jsme byli v Kodani. Projížděli jsme se po okrajových částech, až jsme narazili na jakýsi biotop. Rozlehlý park táhnoucí se u moře, plný křovisek, pastvin pro ovce a posezení. Nenašli jsme žádnou ceduli zakazující stanování, tak jsme se rozhodli, že tu večer přespíme. Nebudeme pak muset vyjíždět dál za město. Z centra Kodaně je to sem kousek a bude tak dost času si ho prohlédnout. 

V centru jsme toho viděli tolik, že o tom snad ani nelze psát. V člověku spíš zbyl takový velmi barevný dojem. Nejhezčí bylo večerní projíždění Kodaní jen tak za nosem. Zdálo se, že je všude méně lidí. Jezdilo se tu jedna báseň. Jednak to je úplná placka, druhak si tu člověk na kole připadá jako král. Cyklistům je veškerá doprava podřízená. A potom člověk odtud vůbec nechce odjet, protože na každém rohu je asi tisíc kouzelných věcí.

Viděli jsme vkusné sídliště, děsivý přístav, paláce a muzea, městské nádrže, obrovské zahrady – všechno pomíchané se současnou architekturou, ale milé, nerušivé – bydlet se tu musí hezky. V jedné ze zahrad jsme posvačili, neboť jsme toužili uniknout z přelidněného centra. Dánové mají rádi pikniky, takže kolem byly rodiny, páry, mladí, staří. Na vzorovaných či bílých dekách stálo víno, sklenky, rozložené jídlo... My patřili spíš k dalšímu živočišnému druhu v parku... ke kachnám. Stolovali jsme na plachtě z pod stanu. Vytažené pytlíky a vařič... pak pytlíky od uvařeného... řekl bych, že blíž nám byly kachny.

Je skvělé, že v Dánsku můžete i v metropoli, jako je Kodaň, potkat kachny, ovce apod. přímo v centru, nebo kousek od centra. Tento přístup k městským parkům je pro Dány typický – snoubí se v něm krajinná architektura s chovatelstvím. Dánská města jsou spíše pro život a pak na ukázku. I v tom nejhlubším centru najdete piknikující, běžce na trasách, parky, vodní nádrže, kolem kterých vysedávají lidé (mladí i staří) a klábosí či jí. Na prvním místě jsou chodci a cyklisté. Zajet v Dánsku cyklistu na stezce se rovná řidičské sebevraždě.

Shrnutí: Centra měst jsou tu pro život Dánů, až pak pro turistiku. A jsou to města pěkná, řešená funkčně i vkusně. Na rozdíl od některých českých měst. Dánové vůbec žijí velmi funkčně. Platí sice vysoké daně, ale státní servis a vytváření pohodlí pro život jsou fajn. Dánové jsou také zvyklí využívat těch veřejných prostranství, zařízení, budov a nelikvidovat je. Dalším plusem je, že se v Dánsku nepočůráte. Najdete tu mnoho veřejných toalet dobré kvality a bez hajzl báby.

Večer jsme se rychle přesunuli zpátky do parku, odkud jsme vyjeli. Byl ale tak rozlehlý, že jsme k moři už nedorazili. Našli jsme si pěknou zašívárnu, plácek se stolem a grilem obklopený vysokým živým plotem. Něco jsme snědli, naplánovali zítřejší návrat do centra Kodaně, abychom si ještě prohlédli citadelu, mořskou pannu a přístaviště, a šli jsme spát. Kolem to nějak moc žilo. Znělo to jako krysy, mývalové, velicí ještěři a divoká prasata. To se mi tu tedy přestávalo chtít spát. Zakázala jsem manipulaci se vstupem do stanu a nakonec nás (možná i díky tomuto zákroku) nic nesežralo.

pátek 8. 8. 2014

Chtěli jsme se vydat do centra už ráno, abychom potom stíhali sraz s kamionem, který nás měl přesunout do Odense. Ale nějak jsme nevstali tak moc brzy. Vyrazili jsme až kolem oběda s tím, že bychom rádi byli ve dvě v Brøndby a nechali se naložit. Měl to být kousek, podle toho, kam tatík Kadlec zabořil prst na mapě, když nám místo setkání ukazoval. Ale nakonec to bylo docela dobrodružství. 

Dnešní výlet na sever Kodaně nebyl až tak skvělý, jak jsme očekávali. Přístaviště bylo plné lidí úplně zblázněných vyfotit se s tou malou mořskou vílou. Všude stavěli autobusy plné turistů, no fuj. A já si ještě špatně najela na obrubník a velmi neelegantně sesedla z kola rovnou na chodník. Lidi se ohlíželi a volali "All right?!" A mě akorát štvalo, že jsem si odřela kalhoty na obou kolenou.

Ta malá socha ani není nějak moc výjimečná a citadela taky neuchvátila. Dost mi to tvarem i původním účelem připomínalo Josefskou pevnost v Terezíně. Naposled jsme se projeli těmi hezkými ulicemi a ujížděli rychle do Brøndby. Vůbec jsme se nemohli vymotat z Kodaně, z jejích okrajových a průmyslovějších částí. Neexistovalo žádné pořádné značení. A tak jsme stále hledali v mapě a několikrát se ptali místních.

Když už jsme konečně dojeli na zamýšlené místo, zjistili jsme, že tatíkův zabodnutý prst nám neměl být příliš směrodatným. Už nás sháněl po telefonu, protože náklad už měl dávno vyjet – a my ne a ne najít nakládku Jumbo Transport. Jeli jsme jak splašení, ale bohužel úplně blbě. Nakonec jsem se zeptala nějakých chlapíků na pumpě. Ukázalo se, že Brøndby je obrovské, a my jsme kousek od pláže. Takže úplně blbě. Nasměrovali nás a my jsme jeli jako o závod. Tentokrát to vypadalo slibně. Ale když jsme podle instrukcí dojeli na určené místo, zase byla někde chyba. A začínalo pršet. Nakonec šlo domluvit, aby pro nás pan Kadlec dojel prostě tam, kde jsme. Prý jsme se minuli o kousek. Když jsme se uvelebili v kabině, začala to být vlastně docela sranda.

[Avšak nakládání našich kol zas taková sranda nebyla. Když jsme naložili jedno kolo a začali na návěs kamionu vytahovat i druhé, přišel do blízkosti muž, Dán, a  začal sledovat naše počínání. Jakmile bylo naloženo, přišel k nám a vcelku chladně a věcně začal vyžadovat papíry od kol a poznávací čísla. Koukali jsme na něj jak zjara... Co?! Proč? Kdo jste? Pokračoval a domáhal se důkazu, že jsme kola neukradli a nechceme je odvézt pryč z Dánska. Co?! Byl neústupný. Chtěl přivolat policii, pokud mu nevyhovíme. Otecko se svou trochou dánských slov s příměsí němčiny snažil situaci uklidnit: "To jsou naše kola." My stáli opodál a sledovali spor: "Tohle je můj syn, moje dcera a jejich kola!" Muž na nás nevěřícně hleděl – jak to, že kamion převáží příbuzenstvo a mezi nákladem jejich osobní kola?! Přidali jsme se do hovoru, každý svou úrovní angličtiny (já neblahou). Přisvědčili jsme, že je to pravda, ač je to možná podivné a jistě odporující předpisům. Dal si dost na čas než polevil ve svém spravedlivém tažení. Tvářil se neoblomně: "Pokud nepředložíte důkazy koupě nebo čísla kol s jejich majiteli, volám policii." Měli jsme dosti nahnáno... My s Ivkou vůbec nechápali, čehože se to dožaduje. Nakonec polevil, snad uvěřil té podivné pravdě. Vysvětloval, že Poláci často kradou dánská kola, nakládají si je do kamionu na zastávkách a parkovištích – kradou Dánům kola. On je uvědomělý občan, kterému to leze krkem a my... nejsme od Poláků daleko. Polák nebo Čech, kradete a často! Chápali jsme ho. Otecko pak vyprávěl, že je to zde vskutku problém. Dánové si kola nezamykají, neboť si je navzájem nekradou. Pro mne fascinující skutečnost, neboť sám jsem byl doma okraden už o dvě kola. Dánové svá kola vskutku nezamykají a kamioňáci z východu je kradou! "Nejlepší" pověst mají Poláci. Proto mají Dánové systém značení kol a přihlašování kol výletníků na městských policejních stanicích. Kola jsou zde hlídaná, očíslovaná. Host prý musí svůj bicykl přihlásit a označit visačkou, štítkem. Nevím jestli je to místní, nebo obecná vyhláška, každopádně chování toho muže to potvrzovalo. Muž nevypadal úplně přesvědčeně, nevím jestli nám věřil, ale odešel. Policie nepřijela. Oddechli jsme si a zanadávali na odpovědné občany, se kterými se dokážeme sotva domluvit.]

Na ostrov Fyn, kde leží Odense (rodiště H. Ch. Andersena) vede velmi dlouhý most. Asi 10 km. [Ves skutečnosti 18 km.] Zprvu se zdvihá do výšky na pilířích, poté na oblouku visutého mostu pro projíždějící lodě, pak přejde na ostrůvek [Sprogø] s usedlostí a majákem, a odtud pokračuje už jako pevný, nezavěšený až na ostrov. Vlak, který tu v koridorech sviští neuvěřitelnou rychlostí, se cestou na meziostrůvek žene pod vodou. Na ostrůvku se pak vynoří a sviští na kraji pevného mostu.

Ostrov Fyn nás vítá bývalým vikingským sídlištěm a středověkým městem Nyborg. Po dálnici pak k večeru dorazíme do Odense.

ODENSE

Zařídili jsme si kempkartu a ubytovali se. Chvíli jsme si užívali pohodu kempiště a potom s prázdnými koly vyrazili okouknout Odense. Kola jsme přimknuli ke kolostavu a mohli jednou jen tak jít bez ničeho, to bylo prima. Prošli jsme si hlavní třídy. Všude to žilo! Ve střešních bytech děcka pořádala párty. Podívali jsme se na roztomilou malinkou Andersenovic chaloupku a prošli parky podél řeky. U břehů tu rostly bílé lilie. V jedné části byla řeka přehrazena a bylo zde udělané posezení s výhledem na sochu člověka krotícího rybami šíleného koně, kterému z tlamy prýštila voda. Kolem spousta lidí, dokonce i vodáci. Zpátky v kempu jsme před dnem odpočinku zapálili svíčky a děkovali Hospodinu.

sobota 9. 8. 2014

Celé ráno lilo. Dlouho jsme čekali, než déšť ustane, abychom mohli vyjet do Faaborgu. Cestou z Odense jsme potkali první policisty, šlo asi o nějakou přehlídku. Doufali jsme, že najdeme nějakou cyklostezku, ale stále jsme jeli po takové frekventované hlavní. Navíc nás čekalo děsné počasí. Největší lijáky nás zastihly přesně tam, kde se nedalo někde schovat. Ale potom se celkem vyčasilo. Začali jsme projíždět vesničky a procházet kostely s přilehlými hřbitovy.

SINEBJERG

Cesta byla celkem náročná. Ukázalo se, že Fyn je pěkně kopcovitý ostrov. Navíc se do nás opíral pořádný protivítr. Na jednom odpočívadle jsme si díky fajn mapě konečně vyjasnili kudy pojedeme a mohli skutečně opustit hlavní. Cesta už potom utíkala mnohem lépe. Projeli jsme kolem jezera [Arreskov] u Korinthu a za chvíli už jsme byli ve Faaborgu. Já toužila kempovat u moře a tak jsme museli ještě 4 km pokračovat. Tom už byl líný, ale dojeli jsme zdárně. Čekal nás naprosto luxusní kemp, až jsme se tomu zázemí s prádelnou a koženými sedačkami museli smát. Strávili jsme nějakou chvíli jen čučením na moře a posedáváním na mole. Bylo hezky. Večer jsme si u hrnce (ne moc dobrého) čaje přečetli Rút a šli spát.

Tady trochu podrobností k dánskému kempování. Naprosté minimum Dánů vyjede "na Mácháč" se stanem. Kempy jsou plné Dánů v karavanech, které se zapojí za auto. Samotný karavan se pak rozšíří pomocí plachtoviny o další místnost – obývák. Plachta je s okny a dveřmi. Na zemi leží koberec, v rohu gril, stůl, židle, nad stolem visí lustr, na stole umělé květiny. Kempují spíš starší páry nebo rodiny s dětmi. Hrají karty, sedí na židlích před karavanem, na křesílcích s držákem na víno, čtou apod. U moře je celkem prázdno, občas rodiče s dětmi. Vykoupat a pryč... Moře nepatří mezi teplé – Malý Balt. Dánové v mnoha kempech vaří, pečou, smaží. Skoro v každém kempu je kuchyň. Po uvaření myjí nádobí ve svých vlastních dřezech strčených do kempových dřezů. Myjí pánve, příbory, hrnce... Je tu zvykem žít vkusně a pohodlně (víte jak je to se vkusem). Karavany zřejmě staví na dobu delší než měsíc. Mnohdy mají takové dřevěné podezdívky. Pro nás stál kemp vždy mezi 100–200 DKK. Čím víc vymožeností, tím dražší. V kempech byly i společenské místnosti s televizí, stolními hrami, knihovnou nebo i šipkami a DVD.

neděle 10. 8. 2014

Dopoledne jsme uklohnili kaši k snídani a šli k moři se záměrem se vykoupat. Moře bylo jednak studené, a také v něm plavala spousta medúz. Mě se tam hlavně po zjištění teploty nechtělo. Ale nakonec jsem tam vlezla, tak trochu pod tlakem. Taky jsem si na rozdíl od toho, kdo mi říká sralbotko, na medúzu sáhla (nohou). Na omak byla jako sáček, normální igelitový pytlík.

Složili jsme stan a jeli na takový výběžek do moře [Knolden]. Z pobřeží byl vidět, ale až na něj jsme nedojeli. Byla tam stavení s oplocenými pastvinami. Projeli jsme tedy nádhernou přístavní vesničkou Dyreborg (málo co má tak malebnou atmosféru) a jeli jsme dál směrem na Faaborg, abychom si ho vůbec prohlédli.

FAABORG

Roztomilé uličky vedly až k věži, která se nám původně jevila jako kostel. Před domky byla ke koupi semínka kytek, které jsou tu všude. Směrem k výstavišti jsme potkali sochu vikingské lodi. Potom nás zajímal ještě kostel. Tam jsme se, jednak z lenosti, a druhak, že tam bylo krásně a klidno, uvelebili na sluncem vyhřátém trávníku a zevlovali.

Ve Faaborgském přístavišti, kde jsme si dali sváču a bylo tak větrno, že nám skoro ulétla. Je tu udělané takové prkenné koupalisko, taková dřevěná plovoucí pláž. Běhala tu kupa dětí. Mimo jiné také do pěkných tyrkysových a žlutých šátků oděná muslimka se svým tmavým chlapečkem.

Z Faaborgu jsme měli ještě dlouhou cestu na ostrůvek Helnæs. Jeden kopeček stíhal druhý. Tom si namohl a nastydl achylovky, tak jsme jeli vyhlídkově. Na chvíli jsme se zastavili u větrného mlýna v Grubbe Mølle, první co jsme v Dánsku potkali. Potom nás cesta zavedla do Faldsledu, přístavního městečka naproti ostrovu Helnæs. Před dřevěnou lávkou, dál od lodního dění, jsme zapíchli kola a šli do míst, kde moře vykrajuje do pevniny oka. Bylo větrno a kolem se pásli koně. Mezi zelenou trávou trsy stříbrného vřesu. Nějakou dobu jsme sbírali kamínky, jako takové pozdravy odtud pro přátele. A potom už nás chlad a nutnost pokračovat v cestě hnali zase dál.

HELNÆS

Užívali jsme si cestu i s tím, jak nám vyšlo počasí. Občas zastavili, abychom vyfotili atmosféru krajiny či okamžiku, a za chvíli už jsme jeli z kope a z kopce a z kopce k Brydegårdu [Brunshuse]. Z výběžku s osadou Agernæs stačí přejet žížalí silnici a jste na ostrově Helnæs. Cesta na ostrůvek ale rychle začala být dosti šílená. Mrholilo a opíral se do nás ukrutný vítr. Zdálo se to nekonečné. Kola se skoro nehýbala a tlak větru nás tlačil na šutry do krajnice. Obloha byla úplně černá a moře se vzdouvalo. Občas jsem se na to už chtěla vykašlat a z kola slézt. Ale nebylo by to o moc lepší, takže se z nás stali šlapací stroje. Dalších 8 km do kempu bylo jako 20.

Paní na recepci nás informovala, že nás ve stanu čeká těžká noc – mají být bouřky, vichr a kdo ví jaká Berta. Šli jsme hledat nějaké místo v závětří, v rychlosti postavili stan a ukotvili ho, jak jen to šlo. Na procházení po pláži už nezbyla žádná chuť ani energie a tak jsme jen pojedli a šli se ohřát do stanu. Spíš bych řekl, že v kuchyňce bylo teploučko a ve stanu zima! Koupili jsme si zde instant kávu – káva potřebná, leč ne moc dobrá! V kuchyni jsme trávili i ráno, neboť pršelo do poledne (v intervalech). Celkově jsme trávili dost času v kuchyních, jednak vařením... a bylo tam teplo. Noc nakonec nebyla tak kritická, prostě pršelo a foukalo, jak už tomu zde bývá.

pondělí 11. 8. 2014

Dopoledne se udělalo docela hezky, a tak jsme se po snídani vydali na blízkou pláž. Rána obvykle začínala pozorováním oblohy – co mraky? Chvíli jsme si užili procházení v písku, a potom nás zase blížící se mraky hnaly rychle sbalit stan.

Jeli jsme se podívat na maják. Tentokrát cesta přes ostrov utíkala rychle. Zastihl nás lehký déšť a tak jsme se schovali pod stromy u majáku. Z dálky vypadal klasicky okrouhle, ale vlastně je to hranol. U majáku bylo posezení s výhledem na pláž a také přístup dolů k moři po dřevěných schůdcích. Vedle keřů a stolů na piknik stála toaleta. Budka (4x TOI TOI). Nikde v Dánsku nechybí přístup pro vozíčkáře kamkoliv, takže i tato budka měla dvoupolohové dveře a madla. Avšak světe div se – sucháč! Dánka, která budku šla navštívit, vyjekla a s ukrutným smíchem se odpotácela ke kolům a manželovi. Vůbec jsem nechápal proč. Co to? Ani se neupotřebila. Pak jsem to zjistil... Sucháč! Na to nejsou zvyklí. Na tom malém parkovišti, někde vzadu, jsou toalety normal –  splachovací mísa s vodou, zrcadla, umyvadlo, papírové ubrousky značky Lotus, fukar, fungující světlo nebo okno, u pánů někdy i pisoár k tomu všemu – a tady jen suchá mísa s madly.

Pokochali jsme se, udělali nějaké snímky a přes kameny přešli na přehrazenou část pláže. Byla tu spousta chaluh, skořápek, mušlí a pěkných kamínků. Užívali jsme si pohled na rozbouřené moře. Když už nás místo nasytilo, vydali jsme se dál, pryč z ostrova s očekáváním ne příliš pohodové jízdy přes chobot na pevninu.

Počkali jsme až se přežene déšť a ujížděli po úzké silnici. Vítr nám foukal do zad. Na jedné straně [Helnæského zálivu] bylo moře úplně klidné. Z otevřeného Baltu se směrem k cestě valily vlny. Za chvíli jsme už byli na pevnině. Zrovna se tu šikovali windsurfeři. Jeli jsme na Assens a nechávali se pohánět větrem.

Ve vesnici či osadě jménem Å [Potok] jsme si udělali přestávku. Hrabali se v kamíncích na místní pláži. Nikam jsme nechvátali, slunko svítilo, a jeli jsme cyklostezkou kolem pobřeží, takže jsme se místy mohli kochat i výhledem na moře.

TORØHUSE

Další dlouhá zastávka byla v Torøhuse, pevninském výběžku plném zátočin [poloostrov Torø]. Z přístavu se dá dostat až na konec ostrova. A taky že jsme tam jeli. Byl to docela kus cesty pískem, kamínky a trávou. Místo je to jako z pohádky. Zuli jsme se do sandálů (a já je zrušila, když jsem přecházela vodou malou zátoku, abych se dostala na skvělou písečnou pláž). Je to asi to nejroztomilejší místo na celém ostrově Fyn. Šli jsme si s Tomem na proti a potom společně na konec výběžku. Všude tady byly bobky. Tak jsem se bosá hlavně snažila, při tom koukání po vejrech, do něčeho nešlápnout. Spekulovali jsme, jaké zvíře toho tam mohlo tolik zanechat. Fotili jsme krajinu, občas sebrali nějaký kamínek a mířili ke kamennému kříži. A ejhle, ona tu je ovčí pastvina, ze které nás zanedlouho vyhnali hlídací koně, v čele s nebezpečně vyhlížejícím černým hřebcem. Šel z nich respekt. Podřídili jsme se místním zákonům a šli z pastviny o kousek níže na pláž. Obešli jsme celý prostor a lesem se vraceli zpět ke kolům. Byl akorát tak čas vydat se do Assens a "ubytovat" se v kempu. Nechávali jsme za sebou vlnící se pole vedoucí až do moře a za chvíli byli na místě.

ASSENS

Kemp v Assens leží hned u pláže a z druhé strany je přístaviště.  Když jsme dojeli, s hořkostí jsme zjistili, že na recepci jsou jen do šesti. Co dělat? Byl tam nějaký zvonek, tak jsem rychle nahlásila: že bychom tuhle noc rádi přespali, jsme dva, máme stan a bla bla. Otevřeli nám závoru a ozvalo se cosi jako "tomorrow". Tak jsme usoudili, že platbu vyřešíme zítra. Nutno podotknout, že jsme měli posledních 186 DKK. Podle infotabule to vypadalo, že se vejdeme. Vybrali jsme si plac, uklohnili večeři a šli na pláž.

Stáli jsme na mole a sledovali obří vlny a po obloze honící se černé mraky. Na několika místech bylo vidět dešťové záclony a v dáli se blýskalo. Byla to velkolepá podívaná, obrovský bouřkový mrak se jako nějaká obluda sápal blíž a blíž k pobřeží. Zároveň se ale posouval do strany a vypadalo to, že nás tedy bouře, a snad i déšť, mine. Sedli jsme si na závoru a sledovali vzdálené blesky, povídali si a mlsali rozinky. Tmou jsme se potom vraceli do stanu. Bouře nás přece jen zastihla, přitulení ve stanu jsme sledovali, jestli nám ty obří kapky provrtají stan. Trošku sem zatékalo skrz větrání. Usínali jsme za světel blesků a různých strašidelných zvuků.

Tuto noc jsem se vskutku bál. Bál jsem se o stan. Ivka byla zavrtaná a já vzhlížel do stropu, kryt spacákem. Vítr a hluk byly tak silné, že naháněli hrůzu. Zvlášť to podnítil pohled, jak se jedna stěna náporem větru silně vmáčkla a vrátila se. Poté už jsem bouři chtěl zaspat, ale v hlavě se honily obrazy nakoukané na pláži – obludné mraky a závoje deště.

úterý 12. 8. 2014

Ráno jsme především toužili usušit stan. Udělali jsme snídani a poseděli v místním altánu. Všechno jsme sklidili, tak zhruba suché, a šli platit. Paní na recepci byla vyparáděná stejně jako její kancelář a taky pěkně nafrněná. Kemp oproti tomuto místu nebyl nějak zvlášť skvělý, co se týče zázemí. Paní byla z celé situace, že nejsme zaregistrovaní a nepřišli jsme ráno v osm atd., celá nějaká podrážděná. Nakonec teda naťukala do toho svého počítače všechny potřebné informace a laskavě nás požádala o 200 DKK, které jsme neměli – ouhá, co teď? Řekli jsme si, že zkusíme kartu (o které víme, že nemusí fungovat, jelikož není embosovaná). A oba jsme tajili dech, jestli transakce proběhne. Díky Bohu se tak stalo. A tak jsme ještě posbírali nějaké mapy a mohli v klidu jet.

Assens nám nepřišlo nějak zvlášť malebné, takže jsme si jej prošli spíš tak zběžně. Zastavili jsme se u náhodou nalezené synagogy a u modelu města. Chvíli pozorovali přístaviště a jeli dál.

Cyklostezka nás vedla zapomenutými vesničkami. Nikde nikdo. Všude jen pole. Najedli jsme se vynikajících ostružin. Za celý život jsem jich nesnědla tolik, jako za tento výlet Dánskem. Ochutnali jsme kukuřici. Usoudili jsme, že je asi jen krmná, protože neměla žádnou vlastní chuť, ale byla taková škrobovitě mléčná. Zkrátka výživná. Dojeli jsme do vesnice Sandager. Původně jsme ji chtěli jen projet, ale já si všimla hezkého kostela na druhé straně. A tak jsme se zdrželi.

Konečně kostelík s otevřenými dveřmi. Vstup do modlitebny předchází roztomilá a praktická malá místnost s dřevěnými sedáky. Asi tady probíhá něco jako nedělní škola. Klenby kostela nesou červenomodré malby. Vpředu je kamenná křtitelnice ve tvaru kalicha a vyřezávaná kazatelna. Tom si tady z plna hrdla zazpíval a já se trapně styděla, ale fakt moc hezky se to neslo. Atmosféra byla úžasná, intimní. Ten kostelík měl nádhernou náladu a tak jsem pohnut Hospodinu přednesl před oltářem Kadiš, Žalm 150, Avinu šebašamajim, až se mi roztřásl hlas a slza naběhla do oka... čas přestat.

Cesta pokračovala dalšími pidi vesničkami. Rozhodli jsme se už nejet po cyklostezce do mokřadů a sjeli jsme radši na hlavní. Bylo už po šesté a dnes jsme měli v planu spát někde zadarmo – v přírodě. A tak začínalo být na čase pokukovat po klidném místě.

Z hlavní silnice, směřující na Nørre Aaby, vypadalo několik placů docela slibně. Začali jsme systematicky hledat místo. To, co jsme našli, bylo celkem hezké, mimo silnici, ale nedalo se najít kus rovné země, abychom dobře postavili stan. Takže jsme se zase vydali na průzkum zpátky po hlavní. Další les byl příliš hustý, jeli jsme dál. Už mi to začínalo připadat jako pěkná otrava.

Z hlavní jsme odbočili na cestu vedoucí do lesa, která byla z obou stran lemovaná vysokým pletivovým plotem. V jednom místě vytvářela ohrada u cesty volný roh. Tam by se stan docela hezky vešel. A nešlo by ho ani z jedné strany vidět. Sestoupili jsme cestou dolů do lesa, abychom zjistili, jestli tam třeba někdo nebydlí – bylo tady navozené dřevo. Všude stopy vleček. Jako nouzové přespání to tam nahoře vypadalo celkem dobře. Postavili jsme stan na celtu, aby nebyl přímo na hlíně. Zem tu byla písčitá, měkká a tak jsme doufali, že nás neodnese nebo nevyplaví nějaký déšť. Zkoušeli jsme vařit v předsíňce. Bylo tam alespoň trochu závětří.

středa 13. 8. 2014

V noci samozřejmě pršelo, tak byl stan opět pěkně špinavý. Vypakovali jsme se nezvykle brzy. Vypadalo to na krásný slunečný den. Jeli jsme se podívat na fjord. 

Přijeli jsme na prázdné pobřeží, nějaký otužilec se sušil před svým autem a celý prostor byl hezky čistý a volný. Užili jsme si čerstvý vítr na mole a šli nahlédnout do map, kudy povedeme další cestu. Začali přijíždět ohelmovaní cyklisté, celý peleton, asi patnáctiletý děcka a občas nějaký dospělý. Byla jich kupa a stále dojížděli další a další. Chvíli jsme je pozorovali, někteří se šli koupat.

Přejeli jsme násep, na uzavřené části moře byl snad milion ptáků a jejich malých potomků. U Ronæs jsme zaznamenali ceduli Naturist Camping, a tak jsme ji následovali s myšlenkou, že by se tu třeba dalo na nějakým paloučku v rezervaci stanovat. Cestou jsme potkali neuvěřitelně šišatý podlouhlý jablka.

No, dojeli jsme do kempu, a protože jsme přeci jen nějaký ten peníz měli, rozhodli jsme se zeptat na cenu přenocování – neměli jsme na to! Tak jsme vzali kola a ještě si mezi sebou něco povídali, když najednou se tam objeví nahá (nevýstavní) paní. Až tehdy nám došlo, že naturisté = nudisté. Naše asociace byly mimo, když se nám pod pojmem Naturist Camp vybaví zkrátka něco jako les, louka, bahno a zvířata. Smáli jsme se tomu a vraceli se na rozcestí, odkud jsme přijeli, už to nebylo daleko do Middlefartu. 

Byla středa, zítra měl náš výlet končit, leč dostali jsme nemilou zprávu od pana Kadlece, že se plány hroutí, a že zítra určitě nedorazí. Zatím zpráva nebyla úplně konečná, pořád jsme doufali, že se něco změní a dojedeme domů s nějakým menším zpožděním. Dál jsme výletili a pan Kadlec se zatím snažil doma zařídit, co se dalo.

V Gamborgu jsme se stavili v dalším otevřeném evangelickém kostelíku. Uvnitř byl krásně barevný, škoda že to u nás neumíme.

A už jsme zase jeli. Kousek před Middelfartem, ve vesnici Kauslunde, jsme si všimli cedule Free Cycle Camping. Rozhodli jsme se, že dnes ještě zkusíme, zda máme na přespání v kempu, a další volbou bude tento vysekaný plácek u něčí zahrady.

MIDDELFART

Na okraji města nás zastihl déšť, schovali jsme se do posprejovaného betonového podchodu a připadali si jako dva bezďáci. Zprávy od našeho odvozu vypadaly hodně mizerně. Kdyby Tom nepotřeboval jít do práce, nebyla by situace tak horká. Udělali jsme si tady v podchodu kávu a dvě bobtnavky [čínské nudlové polévky]. Aspoň jsme se trochu zahřáli, když nálada nepříznivými zprávami zamrzla.

Dojeli jsme do centra. Projeli se přístavištěm a městským parkem, kostel byl zrovna zavřený a navíc v rekonstrukci. Cestou jsme narazili na čtvrť Teglgård. Byl to takový cihlový komplex, něco jako bývalá továrna, bloky obytných domů. [V minulosti zde stávaly cihelny.] Byla tu i vkusná modlitebna, nejmodernější, co jsme zatím viděli. Z mapy jsme zjistili, že je to místní Apoštolská církev.

V přístavišti bylo ve vodě spousta malých potvůrek. Fotili jsme medúzy, byly tu i krabi a hvězdice, kameny potažené řasami jako zelené vlasaté hlavy. Tom, odhodlán sáhnout si taky na medúzu, poté, co jsme se dostatečně informovali o tom, že tento druh nemůže žahnout tak, aby to člověk cítil, jednu chytil a mrsknu ji po mně. Musela jsem jí chytit, nějak se mi nelíbila představa, že se rozbije o kameny. Ale byl to šok, byla jak želé, rychle jsem jí tedy hodila zpátky do moře a ona se ve vzduchu potrhala. 

Dělali jsme další fotky. Tomáš přišel s tím, že si domů odvezeme hvězdice. Vytáhl z moře tři malé a jednu velikou. Mají spoustu maličkých brviček, kterými se pomalu a marně snažily uprchnout z betonové zídky lemující přístaviště. Co s nimi, vysušit je? Nakonec jsme obětovali jednu láhev a dali je do slané vody. Snad přežijí až domů.

Ujížděli jsme do parku a začalo děsně lejt. Tak jsme se jeli schovat zpátky. Nějak jsme to ale nevybrali a každý skončil v jiném úkrytu. Já pod obloukem a lešením kostela a Tom naproti v průjezdu do dvora. Mohli jsme na sebe akorát tak koukat, protože to byl pořádný výplavák. Měla jsem mokro v botech a začínala být pěkná kosa. Taky tu bylo celkem málo místa, tak jsem nakonec navzdory dešti přejela na druhou stranu za Tomem, který už mě lákal na sladkosti. Ještě tak 20 minut jsme tam v skrytu čekali, rozptylováni vůní nějaké dobroty. V mírném dešti jsme potom odjeli poohlédnout se po toaletách.

Kousek od přístaviště stojí jakési kulturní centrum – knihovna, kino, nějaké kancly, infocentrum a tak. Udělali jsme si tam zastávku. Já si hojně užila teplou vodu a ohřívač rukou a taky jsme tu sehnali mapu Middlefartu. 

Teď jsme se mohli vydat do kempu. Jeli jsme kolem dančí obory. Kempy tady byly hned dva, takže byla možnost, že alespoň na jeden budeme mít peníze. Ano, vyšlo to, hned v tom prvním, a dokonce nám zbylo i na chleba a na sprchu. Postavili jsme si stan vedle frňákovníků, kola dali do sucha do altánu a ubírali se vařit. Kuchyňky v dánských kempech jsou bezva. Byli jsme rádi, že můžeme šetřit plyn na časy, kdy budeme bydlet někde v houští. Místní kuchyň navíc přinesla možnost lidského stolování. Připravili jsme tříchodovou večeři a kuskus na zítra a Tom to tuze hezky naservíroval. Byly dokonce svíčky a čaj a káva v hezkých hrnečcích s podšálky – to je jiná než pít z těch hliníkových a někdy ledabyle umytých ešusů. Tak jsme si to večeření a povídání, nespěchaje, užívali, a potom si dali společnou sprchu, bylo na čase.

Po řádném vycachtání nás čekal ještě čaj. Zdržovali jsme se ve společenské místnosti, v teple, jak jen to šlo. Udělali jsme rychlý exkurs celým výletem v galerii foťáku a jen koukali, jak moc vše různých věcí jsme už stačili vidět. Jeden den ve Voticích a další v Kodani. V mapě jsme vyznačili dosavadní průběh cesty a já ještě chvíli psala deník. Na spaní jsem v jídelně štípla dva podsedáky a těšili jsme se z vydatného spánku.

čtvrtek 14. 8. 2014

Ač jsme pořád doufali, že se něco změní, třeba že se nad námi smiluje jiný kamioňák, ráno žádné nové zprávy nepřinesly. Tom vstal dříve, a když jsem pořádala ranní wellness, stihl už udělat snídani – bramborovou kaši a kávu.

Bylo už na čase napsat do práce, že se nelze vrátit ve slibovaném čase. 

Po snídani jsem šla koupit nějaké dobroty do kiosku, když už budeme zůstávat tak dlouho. Měli jsme jen pár kaček, asi 12 DKK, ale karta by měla jít, jak jsme již odzkoušeli. Něco jsem vybrala, šla platit a ouha, nezadařilo se. Myslela jsem, že jsem třeba špatně zadala PIN, tak znovu a zase nějaká chyba. Vrátila jsem se s prázdnou za Tomem. Po přepočtu zjistil, že už vlastně vybírat nemůžeme, neboť má nastavený strop tisícovku týdně. Takže jsme docela na mizině. V báglech už jen poslední pytlíčky rýže a bramborová kaše. Plynová bomba poloprázdná, tím věčným vařením ve větru. 

Celé ráno střídavě pršelo a svítilo, tak jsme čekali, až uschne stan a vůbec trávili poslední chvíle takhle v teple. Nakonec jsme stan bourali v altánu, aby nebyl úplně mokrý a z kempu jsme vyjeli až kolem druhé odpoledne. Chtěli jsme se projít hlavními třídami Middelfartu. Svítilo slunko a byl otevřený kostel. Je obrovský. Mezi lustry visí modely lodí.

Po cestě hlavní shopovací ulicí jsme si dělali legraci, co si ještě můžeme za těch 12,50 DKK koupit. Řekli jsme si, že zkusíme v nějakém super marketu koupit chleba. Koupili jsme rovnou dva. Světlý toustový, který nám připadal jako neskutečná delikatesa, a pak trvanlivý silážového typu. [Tak říkám žitné cihle – hutnému kváskovému chlebu pečenému ve formě. Vůní mi připomíná siláž.]

Znovu jsme se vydali do přístaviště lovit a fotit medúzy. Nebe bylo přívětivější, moře se tolik nemlelo. Taky jsem si jednu vylovila a pak smrděla rybinou. Poobědvali jsme na placatém šutru kuskus připravený včera, sledovali lodě a middelfartské mosty. Potom jsme se jen tak procházeli po cyklostezce městem, většinou to byla normální zástavba. V jedné uličce jsme se úplně naprali velkými sladkými ostružinami. Projížděli jsme směrem k parku a zastavili se na hřbitově. Stromy tu byly seřezány do nízkých válců. Sice to bylo přesné, ale mně připadaly jako zmrzačené.

KAUSLUNDE

Bylo stále hezky. Ještě chvíli jsme popojížděli po cyklostezce lesní cestou a potom jsme mířili na toalety a náš stanovací plac v Kauslunde [zahradu Free Camping]. Stan jsme postavili dokonce bez celty vespod a rozvěsili vyprané spodní prádlo. Četli jsme si mnohé pasáže z Joba a já psala deník. K večeři chléb, cibule a kaše. Naše strava začíná postrádat jakoukoliv pestrost.

pátek 15. 8. 2014

V noci byla dost velká kosa. Zjistili jsme taky, že nevyjedeme v neděli, ale až v pondělí. To je naprd, protože Tom by v úterý potřeboval být najisto v práci, neboť kolegyně má nějakého doktora. Ráno volal Roman z Dačic, že má známé v Dánsku, kteří by nám třeba mohli nabídnout ubytování a společnost, leč bydlí někde poblíž Kodaně.

Ráno jsme si udělali vycházku po vsi. Vyzpěvovali si cestou, zašli na nádraží, okoukli místní kostel, ke kterému jsme se pak vrátili. Vyšla nám vstříc paní, že nám prý kostel otevře. U vchodu zjistila to, co my už předtím – že je otevřeno a někdo zkouší na varhany. Před tím jsme se ostýchali vejít, teď jsme přijali pozvání a ztišili se v lavicích.

Naplánovali jsme si výlet [do Stribu] na mlýn a maják. Cestou tak různě pršelo a nepršelo. Věci jsme, až na můj spacák, mobily a tak, nechali ve stanu.

STRIB

[Jsme ve Stribu.] Mlýn tu tedy není, jen Mlynářská ulice [Møllebakken, Mlýnský vrch]. Vyjeli jsme tedy dál na pláž, opět moc hezky vřesovitou. Moře bylo krásně čiré a všude šípkové růže. Jeli jsme dál směrem k majáku a objevili další pěknou pláž. Tom tu našel plno malých sesušených krabů a celkem hezké mušle. Vrtali jsme se v písku a hledali pěkné kousky. Cesta k majáku vedla totálně zbohatlickou čtvrtí. Překvapivé bylo, jak vyhastrošení lidé tam chodili. Tom má už úplně rozhašenou přehazku. Kola dostala nějak moc zabrat.

Přijeli jsme k moři. Maják už odtud byl vidět, ale jak se k němu dostat? Na veřejném WC jsme si načepovali vodu, abychom měli z čeho vařit, a jeli k majáku. Nikudy to nešlo. Vypadalo to, že ho má snad někdo napřímo na zahradě. A taky jo!

Kola jsme nechali před cestičkou, vedoucí skrz šípkové keře. Dostali jsme se na soukromou pláž, ze které šlo dojít pod maják. Blíž se ale dostat nedalo. Vyfotili jsme jej, ochutnali pár šípků a zase se vraceli pro kola. Na jedné zahradě blbla děcka a pouštěla si děsnou diskárnu. Tak jsme jim za plotem otrhali ostružiny.

Cesta zpět vedla přes přístaviště. Byly tu oranžové medúzy. A loďky jedna jako druhá, stejně jako nově vystavěné domy. [Do Kauslunde jsme se vraceli obloukem přes Røjle Klint, výběžek severovýchodně od Middelfartu.]

RØJLESKOV A VEJLBY

[Dánsko je protestantská, luteránská země. Všiml jsem si, že se na oltářích ve zdejších kostelech hojně vyskytuje menora – sedmiramenný svícen. Tento židovský symbol na křesťanských oltářích mne zprvu velmi překvapil, jakožto Čecha zvyklého výhradně na kříže (či kalichy). Sedmiramenné svícny se na dánských oltářích začaly masivně objevovat během 19. století v období romantismu a historismu jako symbol propojení starozákonní a novozákonní tradice, návrat k biblickým kořenům.]

Zastavili jsme se u místního kostela. Vypadalo to, že tu byl/bude pohřeb. V předu byl podstavec na rakev. Kostelík byl velmi světlý, laděný do modra. 

KAUSLUNDE

Za hezkého počasí jsme se vrátili ke stanu. Nadlábli jsme se pepřovou rýží a večer četli Židům a mně klesala víčka, nikoliv pozornost.

V noci byla opět děsná kosa a taky hluk neznámého původu.

sobota 16. 8. 2014

Je ošklivo, všude těžké mraky, občas prší. Skoro celý den trávíme ve stanu. Tomko si stěžuje, že ho bolí nohy, protože nemá stůl a židli. Ještě by rád knihovnu. Já píši deník, on si kreslí texty písní.

Během vaření oběda dochází plyn. Rýži skoro ani nedovaříme. Odpoledne už je nám to tu malé. Jdeme sbírat dary Boží – kukuřici a ostružiny. Myslím, že místním už začínáme připadat podezřelí, s tím jak tu bydlíme a různě se potloukáme. Po cestě z kukuřice jsem nalámala vlčí makovičky. Snad po zasetí u nás vzejdou. Za nádražím jsme natrhali celý ešus ostružin.

Po procházce jsem zašla k sousedovi požádat o vodu. Byl to pán na vozíčku. Nechal mě jít do kuchyně a vodu načepovat. Když jsem odcházela, řekl mi, ať si stoupnu na světlo ve dveřích, a prohlížel si, jestli jsem mu něco neštípla. Nic moc příjemného, ale vodu máme.

Tom mezi tím dal sušit nachytané hvězdice, které už začali chcípat. Velkou musel vyhodit. Zkusila jsem připravit bramborovou kaši že studené vody. Žádné extra labůžo, ale lze to. Povídali jsme si, měli se hezky, snědli naráz všechny ostružiny, až mi z toho nebylo dobře. Bavili jsme se [SMS] zprávami pro Martina.

Už se těšíme, až pro nás přijede pan otecko Kadlec a přiveze nám chutnou sváču. Na zítra jsme naplánovali celodenní výlet, aby nám ten čas rychle utekl.

neděle 17. 8. 2014

Celé ráno je deštivo a hnusně. Píšu deník. Tom se ještě povaluje ve spacáku a poslouchá muziku [na mobilu]. Výlet se asi odkládá.

Vstali jsme dnes brzy, jak tomu bývá teď každý den, hlavně pro tu zimu. Snídáme poslední normální jídlo – chleba s paštikou a cibuli. Vytrvale leje. Člověku se ani nechce vyjít na WC.

Dáváme dohromady poznámky k deníku. Prší celý den, ustavičně bez jediné přestávky. Když to celé dopíšeme, něco po třetí odpoledne, jdeme spát. A skutečně asi na tři hodiny zabereme. Snažíme se popohnat čas. Poslední den jsme si chtěli užít někde na výletě mimo stan. Ale počasí to nedovolilo.

Dojedli jsme poslední zbytky chleba se solí a jeli se podávat na zítřejší místo setkání. Na chvíli přestalo pršet, tak toho musíme využít. Je to asi 4 km (za průmyslovou zónou).

Vrátili jsme se do stanu a začali balit, abychom pak už ráno jen složili stan. Ještě před balením jsme si zahráli šachy, aby čas utíkal. Na druhou stranu, načasování hry nebylo ideální, balení už potom probíhalo po tmě za svitu baterky.

Přišla nám zpráva, že odvoz vyjíždí z Hradce. Skvělé! Tak už jen poslední chladná noc a domů.

pondělí 18. 8. 2014

Vstávali jsme v půl sedmé. Noc byla obzvlášť studená. Tom prý usnul až kolem čtvrté ráno. Začali jsme balit pelechy a stan. V tom přijde SMS, že se zase něco podělalo – závada na kamionu. A tak se opravuje. Už jsme v tom stanu nechtěli být ani minutu. Skládali jsme jej rozmrzelí tou zprávou. Alespoň svítilo slunko.

MIDDELFART

Jeli jsme do Middlefartu zkusit vybrat peníze, že bychom třeba přespali v kempu, nebo se najedli. Po cestě jsme potkávali spoustu dětí na kolech. Asi už jim začala škola. Dojeli jsme, zkusili bankomat a nic. Navíc zase začínalo pršet. Sjeli jsme do Kultur Centra ohřát se, dojít si na záchod a jen tak jsme se tam poflakovali, abychom přečkali déšť. Zmírnilo a tak jsme se šli projít městem. Cestou jsme zkusili druhý bankomat – taktéž nic. Takže jsem zoufale chudí. Dali jsme si pár ostružin v parku, ale člověk na to už ani nemá chuť.

Lilo, a tak jsme se schovali u litevské ambasády pod skleněnou stříšku. Někomu tu hezky voněl oběd. Déšť ne a ne ustat. A navíc byla děsná kosa. Asi za deset minut vyběhla paní a natahovala ruce s bonbony. Prý nás viděla z kanceláře, jak tam stojíme v zimě. No milá byla. A v podstatě nám dala "snídani". Škoda, říkali jsme si, že nepřinesla i ten oběd.

Déšť se zmírňoval. Jeli jsme tedy směrem na parkoviště, kde se setkáme s panem Kadlecem. Zase nás zastihl děsný lijavec. Už nám to ale začínalo být putna. Na parkovišti jsou alespoň WC, kam se dá schovat, a náš privátní fukar – ohřívač rukou Dan (to tam má napsané). Možná dnes budeme i spát na toaletě pro invalidy.

Když jsme se ohřáli a udělalo se hezké počasí, šli jsme pod middelfartský most udělat nějaké fotky a projít se. Na pobřeží jsme si vyšlapovali přes veliké budry – konečně jsem se naučila po tom chodit. Byly tu velké kolonie škeblí. A taky hodně oranžových medúz. Akorát spousta z nich už byla kaput. Před pobřežím jsou sítě, které mají asi zachytávat kraby, aby se nesebevraždili na souši. Alespoň jsme na procházce narazili na jabloň s dobrými plody a natrhali celodenní obživu.

Chvíli jsme si pospali na záchodě zabalení do spacáků. Venku se udělalo krásně. Hřáli jsme se na sluníčku, konečně. Tom si četl a já zase usnula. Čas neutíkal tak rychle, jak bychom chtěli. Zároveň se nezastavil, jak bychom potřebovali – abychom byli včas doma. Ale možná i díky tomu slunci nám bylo přece jen docela hezky. V teplé malé místnosti jsme si četli ustanovení z Deuteronomia. Potom jsme vyšli na procházku, ale zase nás zahnal déšť. Pokračovali jsme čtením Pláče. A já potom na zemi na celtě usnula. Trochu jsem prochladla. 

Doufali jsme, že už ve dvě pojedeme. Leč, zase blbá zpráva. Tak snad ve čtyři. Šli jsme pěšky do Middelfartu. Docela jsme se zahřáli. A hlavně utekl nějaký čas. Následovalo další spaní.

[V těchto dnech jsme také zevlili u řeky. Přišla za námi žena z blízkého domku se zahradou. Oslovila nás s tím, že nás už delší dobu pozoruje, prý vypadáme jako lidé v nouzi, kteří se nemají kam uchýlit. Nabídla nám k přespání svůj skleník na zahradě. Zdvořile a s díky jsme odmítli s ujištěním, že sice máme problém, ale vyřešíme jej. Ujistili jsme ji, že pokud bude hůře, vrátíme se a přijmeme její nabídku.]

úterý 19. 8. 2014

HURÁ DOMŮ

Bylo kolem šesté [ráno], když pro nás pan Kadlec přijel. Sláva! Začínal hezký den. Na  přivítanou jsme dostali ukrutně sladký, ale hlavně horký čaj. Naložili jsme kola a dali si opravdovou snídani. A mohli jsme jet – vyložit část nákladu na německý ostrov Sylt [který leží na úrovni hranic Dánska s Německem.]

SYLT

Cesta tam vedla přes železnici. Najeli jsme na vagón. Už se mělo jet, když vtom z okna vylétl papír potřebný pro zpáteční cestu. [To je tak, když mají kuřáci stažená všechna okna a kabinou projde průvan, který sebere právě to důležité.] Vlak zatím stál. Někdo musel vylézt ven a natáhnout se – Tom se protáhl ven. Dveře skoro nešly otevřít, jak byl vagón úzký. Oběhl kabinu, vylovil lejstro. Na to se vlak rozjel a začal nabírat rychlost. Musel se vrátit zpět a otevřít dveře nějak rozumně, aby tlakem neuletěly. Docela kaskadérský kousek. Naštěstí se to vydařilo.

Ve skutečnosti ten papír přelétl až do příkopu. Musel jsem slézt z vagónu, sebrat dokument a rychle opět vylézt zpět na rozjíždějící se vagón. Byl to vskutku adrenalinový kousek, neboť jsem musel dveře otevřít a zavřít bleskurychle. Úzké vagóny měly i úzký koridor a sloupy elektrického vedení by otevřené dveře urazily. Scéna jak z filmu. Zaklapl jsme dveře právě ve chvíli, kdy jeden ze sloupů prosvištěl kolem kabiny. V očích děs a na mysli představu trhajících se dveří – kabina kamionu jak otevřená konzerva sardinek.

Jeli jsme a najednou se nám před očima otevírala kouzlená krajina. Mělké moře s travnatými břehy kolem trati. Vypadaly skoro jako rýžová políčka. Dál už bylo moře a moře; zabarvené do hnědo modra. A ještě dál potom pastviny a pastviny. Tisíce ovcí a velká stáda krav. Na druhé straně pak lesy větrníků. Celá krajina přehlédnutelná díky své rovinatosti. Mokřady, pastviny a vřesoviště. Slunce pálilo a my žasli, na jaký konec světa jsme se to dostali.

Z nádraží jsme dojeli do městečka Keitum, kde se mělo vykládat. Šli jsme se projít, užívat si pálící slunce po takové době. Nejdříve jsme sešli k moři. Vylévalo by se asi všude, nebýt tu navezených kamenů a navršených náspů. Viděli jsme tady modré medúzy a také pro jednou živé kraby. Vyšli jsme na horu, projít se uličkami města.

Celé to tu žije z turismu. Je to takový Hobitín. Úplně vycukrované místo. Jako by tu každý dům měl polichotit oku. A taky se tu tak nějak zastavil čas. Domečky měly slaměné střechy, nízké dveře a krásné zahrady.

Nevěděli jsme, jak dlouho bude trvat vykládka. Tak jsme raději volili návrat k vozu a už neviděli třeba místní kostelík. No ale místo jsme nasáli. Kdo by to byl řekl, kam se dnes ještě dostaneme. Úplně nám tato zajížďka zvedla náladu.

Cestou vlakem zpět byl pro odliv pohled do kraje zase trochu jiný. Na mnoha místech teď byla blátivá obdélníková políčka, předtím schovaná pod několika čísly vody. Ovce se pásly dokonce i pod panely solárních elektráren.

Opustili jsme místo a počasí se zase zbláznilo. Zešedlo. A začaly padat sprchy. Dali jsme si vzadu [v kamionu] odpolední relax a probudili se až docela daleko za Dánskými hranicemi.

Spánek nás dnes čeká na parkovišti před firmou, kde se zítra vykládá. A potom zase další cestování. Těšíme se na komfort v kabině kamionu, hlavně teplotní. Toalety tu bohužel nejsou. Srdce mi málem vyskočilo, když se ke mně až příliš rychle přibližovali býci z ohrady, kam jsem šla na WC. Nemohla jsem ani otevřít ohradník, jak jsem byla vystrašená. Ještě že neměli rohy, to bych se asi zbláznila. Začali funět a velmi rychle přiklusali. Když jsem spatřil tu svízel, jal jsem se býky rozptylovat, odlákat je, aby měla čas utéci z výběhu. Stalo se to jen tak tak.

středa 20. 8. 2014

SUCHÉ DÁNSKO

Dnešek byl ve znamení nejrůznějšího vyprávění. Celý den se pohybujeme na severu "suchého Dánka". [Ze Syltu přes Tønder, Haderslev, Kolding, Vejle, Horsens, Århus, Randers, Aalborg do Sæby.] Cestou jsme si poslechli Otu Pavla – Ve službách Švédska a jen tak povídali. Přespání se koná na parkovišti u pumpy.

čtvrtek 21. 8. 2014

Dnes naložíme a hurá domů. Krajina tady na severu je vlastně dost podobná našim končinám – vrchovina a lesy. Časově to vypadalo pěkně, avšak... Dozvěděli jsme se, že na jeden náklad budeme muset čekat až do zítřejšího rána. To je snad špatný vtip. Už asi od tří jsme uvězněni na místě. Kéž by se něco změnilo a alespoň Tom mohl jet domů s někým z firmy. Děláme si naděje, ale čas utíká. Vypadá to na třetí pátek strávený mimo domov, jak Tom poznamenal.

Sedíme v kabině a čučíme. Už se nám ani nechce výletovat. Je kosa, fouká. Každý telefonát nebo zpráva je naděje k odjezdu. Leč každá z těch zpráv se zatím obrací proti nám. Začínáme vymýšlet blbosti. Někdo se tady už asi brzy zblázní. Opravdu bylo na čase vrátit se zpět do Henrysburgu [Jindřichova Hradce].

Večer hrajeme s panem tátou Kadlecem šachy. Poprvé slyším, že se dá dělat rošáda. No, dvakrát prohraju. Ale možná bych něco za pár her okoukala. Zase to nebyla tak rychlá smrt. Tom se mezitím něco učí. Je fajn, že máme teď všechno nabitý, tak si můžeme krátit čas různě. Večer jsme dali pár her Milionáře, ale až nahoru jsme se nikdy nedostali. Ani takhle ve třech hlavách.

Smířeni s realitou nenávratu jsme šli spát.

pátek 22. 8. 2014

Vstávali jsme asi v sedm; dbaje slov místních pracovníků, že náklad, který potřebujeme odvézt, se sem přiveze mezi sedmou a desátou hodinou. Nakonec jsme nakládali až skoro v poledne. Alespoň to vypadá, že potom už máme vše a můžeme jet do ČR.

sobota 21. 8. 2014

Jeli jsme celou noc. Chvíli dokonce s jiným řidičem. Bylo potřeba nějak čachrovat s tachografickými kolečky. Ten pán si k ránu pouštěl české rádio. Chytal to ještě v Německu. Děsná diskotéka, a ty texty ještě lepší. Řvalo to a my vzadu tak různě spali a budili se.

Vstávala jsem kolem šesté. Stihla jsem východ slunce nad Ústím [nad Labem] – krásné kopcovité výběžky. No ale vypadalo to, že kdo ví, jestli to stihneme. Navíc po sedmé ranní nemají na dálnici o prázdninách kamiony co dělat, takže jestli nás budou stavět, je to v pytli.

První policajty jsme potkali v Praze. Naštěstí kontrolovali jen pásy. [Ivku jsme zakryli dekami na vrchní palandě. Ani nedutala. Policie viděla dva nepřipoutané řidiče v kabině – správný počet. Koho by napadlo, že jsou tam tři lidé na dvě sedačky...] Jinak to šlo, až na to, že nám pod každou dálniční branou pípala krabička, že už nemáme peníze. Ale doklepali jsme to až domů.

V 9:45 jsme přistáli na parkovišti firmy a Tom stíhal práci. [Která začínala jako vždy v 10:00 hodin.] A já si v klídku dojela k babi na kávu a snídani.

DOSLOV

Po 12 letech jsme se k deníku vrátili a zdigitalizoval jej. Byl a je pro nás důležitým záznamem neplánovaného dobrodružství i zkouškou vztahu.

Samozřejmě že po návratu měla naše cesta své dozvuky, ozvěny, které mi pískaly v uších a šustily na papíře. Dostal jsem pěkný kartáč od své kolegyně a vytýkací dopis od zaměstnavatele za nedodržování smluvené pracovní doby.

Jedna ozvěna se však vracela delší dobu a byla velmi sladká, balzámem pro život. Po necelém roce, 6. 9. 2015, jsme zpečetili svůj vztah svatbou.

אני ודודי לי / Já jsem milého a milý je můj

REDAKCE

Redakční práce spočívala v úpravě textu ke čtení, neboť zápisky jsou psány místy hovorově a vzpomínka za vzpomínkou často pádí bez oddělení, což ztěžuje čtení.

Sazba rozlišuje základní text deníku zapsaný Ivkou, vysázený standardně, a poznámky k zápiskům psané mnou, vysázené kurzívou. Obojí z roku 2014. V roce 2026 jsem na základě vzpomínek a fotek, vybaven digitální mapou, stopoval naši cestu kousek po kousku a do zápisků vsunul zpřesnění názvů či jejich doplnění, pokud to bylo vhodné. Text jsem obohatil vsuvkami zajišťujícími lepší chápání nebo orientaci a přidal i vzpomínky, které se do deníku nedostaly. Tyto pozdější úpravy jsou vyznačené [hranatými závorkami] a vysázené standardně v případě vsuvek a kurzívou v případě mých vzpomínek. SMS, které jsou součástí deníku jako blok na jeho konci, jsem rozmístil podle času a data do textu.

napsáno v srpnu 2014, digitalizováno v srpnu 2026, aktualizováno 29. 9. 2026